Co říkají Veronika Žilková, Ruda z Ostravy, Luděk Sobota a Václav Vydra o show Překvápko!?

Luděk Sobota: Do všeho mě tlačí moje žena

Jakou máte v Překvápku! roli?

No, mně bylo řečeno, že to má být legrace, takže jsem se snažil vybrat si profesi, která je mi asi nejvzdálenější. A vzhledem k mému věku a věku celýho světa, který je již pokročilý, tak jsem si vybral elektroniku.

Všechno o pořadu najdete na stránkách Překvápko!

Takže nějaký PC servis?

Jojo, byl jsem v prodejně elektroniky, spotřebičů a tak. Já tomuhle vůbec nerozumím a taky vůbec nechodím nakupovat – to všechno obstarává moje žena. Takže tohle všechno je mi cizí, není to předmětem mýho zájmu, ale o to víc se mi zdálo, že by to třeba mohlo být komický.

A vzniklo tedy něco komického?

No to jsem sám zvědavý! Přišla třeba jedna slečna a chtěla vědět, jestli máme tablety. Takže já jsem jí nabízel acylpyrin s dojmem, že jsem vtipnej, no a ona záhy poznala, že to je skrytá kamera. Ale bohužel nesouhlasila, aby to bylo v televizi. Přestože nevypadala, že by byla ošklivá :-).

Poznali Vás lidé?

Někteří byli docela dezorientovaní, jeden starý pán si dokonce myslel, že jsem opravdu prodavač, ten pán totiž těm věcem rozuměl ještě míň než já.

Máte v oblibě tento druh zábavy? Dělat si z lidí legraci?

Ne, tohle já rád určitě nemám, já ani nemám rád televizní soutěže, ale do všeho mě tlačí moje žena – ne že by byla tolik na peníze, ale protože ví, že já jsem od přírody líný a pomalý, tak mě musí trochu popostrčit. Já jsem to tak měl i ve škole, vždycky musel být někdo, kdo mě trochu popohnal. Takže já už se od tý svojí ženy nechávám manipulovat, protože ji miluju, a často se pak divím, že to opravdu hezky vyjde.

Vaše žena Vás zná určitě dobře a ví, co dělá. Navíc Vy jste v Česku se zábavou určitým způsobem spojený.

Já ale určitě nejsem optimista, to je právě má žena! Já jsem životní pesimista, ona je životní optimista. Já jsem světlý, ona tmavá – prostě protiklady se přitahují a ono to tak opravdu funguje.

Povězte mi – vystřelil si někdo z Vás? Byl jste terčem skryté kamery?

To se nestalo a ani si nepřeju, aby k tomu došlo. Já ani na ostatní nic nevymýšlím, já nesnáším šít na někoho boudu, já dokonce nejvíc nesnáším ten svátek, Apríl, takový ty rádoby vtipy, já to prostě nepovažuju za legraci.

A co si tedy myslíte, že diváky na těchto pořadech baví? Není v tom třeba škodolibost?

To já nevím – co se líbí jednomu, nelíbí se druhýmu. Ale já osobně nemám rád tento druh humoru, recesi, satiru apod. Já mám rád humor, ale takový, který mne baví. Já mám rád Haška, Cervantese, takovou tu klasiku.

A humor jako životní nadhled?

Tak to je znát na celý historii českýho národa – my jsme všechny ty hrůzy přežili jen díky tomu, že máme smysl pro humor.

Ruda z Ostravy (Michal Kavalčík): Člověk si musí umět udělat legraci sám ze sebe

Rudo, jaká role připadla na Vás?

Mně už byla vybrána, ale vůbec mi to nevadí, protože já jsem byl prodavačem kebabu a podobných dobrot. Takže klobouček, zástěra, bílé tričko – a snažili jsme se prodat co nejvíc.

Ale vy jste docela vhodný typ na tuhle roli…

Musím říct, že jsem byl trošku ostřejší prodavač, my jsme se snažili zákazníky dostat hodně do úzkých, jako třeba na tu pizzu za 30korun, co si někdo koupil ten trojúhelníček, tak tam já jsem kydnul půl kila kečupu, půl kila hořčice. A neuvěříte, někteří zákazníci byli v takovém šoku, že si to prostě vzali a zaplatili! :-) A odešli, žádné protesty, argumentování, nic.

Co téma skrytá kamera? Bavilo Vás to natáčení?

Já bych skryté kamery točil pořád, mě to strašně bavilo. Měl jsem dokonce i nápad udělat pořad podle jednoho, který už dlouho běží v USA, kdy Ashton Kutcher, bývalý přítel Demi Moore, dělá moderátora show založené na skryté kameře a nachytává celebrity. Ale jsou to opravdu věci, kdy klidně zapojí vrtulník, zásahové komando… To by mě strašně bavilo dělat. Snad někdy k tomu bude i v České republice příležitost.

Nebojíte se reakcí lidí? Že nemusejí tu situaci úplně nejlépe přijmout? Přece jenom ne každý má na tyhle věci povahu.

Mně se stalo, že jsem ve své roli měl zákaznici, kterou jsem prostě ignoroval. Dělal jsem, že ji neslyším, že tam vůbec není, a věnoval jsem se jinému pánovi. To ji tak děsně namíchlo, že už křičela, a ani si nic nekoupila.

Kam až byste zašel?

Já bych v tomhle asi uměl být hodně zlý a šel klidně za čáru, ale když by třeba hrozila srdeční zástava nebo tak něco, to už bych to asi utnul…

Jste empatický?

Tak já myslím, že zatím ještě jo, ať už se jedná o nachytávky po telefonu nebo třeba tohle natáčení skryté kamery.

Co přesně Vás na nachytávkách tak baví?

Od lidech, kteří jsou do nachytávky zapojení, je potřeba rychlá improvizace, a to je to, co mě baví hodně. Prostě okamžitě vyhodnocovat tu osobnost, jít malinko doleva, malinko doprava, to je na tom to krásný.

…troška psychologie…

Přesně tak. Prostě během chvilky musíte rozebrat osobnost a vyhodnotit, kterým směrem by se ta nachytávka mohla povést. Kam by mohla jít a kam by se mohla ubírat.

Byl jste někdy Vy osobně centrem skryté kamery?

Zatím ještě ne, ale už jsem v životě zažil tolik situací, které pro mne byly tak nepochopitelné a nevysvětlitelné, že jsem začal hledat skryté kamery. Smutné ale je to, že to, co se mi stalo, byla pravda – takže až to jednou budu vyprávět, budou to velmi vtipné historky.

Děláte si ze sebe legraci?

Jasně. Ten, kdo si ze sebe neumí udělat legraci, tak jeho život postrádá nadhled a takové to koření života. A je důležité nejen dávat, způsobovat legraci, ale musí to i sám člověk umět snést.

Václav Vydra: Nic se nejí tak horké, jak se uvaří

Jaká byla Vaše role?

"Dělám" prodavače ve skateboardovém obchodě.

Tak to bylo určitě fajn…

Byli tam hlavně milí lidi. Já sice nejsem úplně na tohle matení lidí – ale oni mě stejně hned poznali. Ale přistoupili na hru, byli moc fajn, no a vlastně to hráli se mnou.

Vznikla nějaká komická situace, že jste se opravdu hodně nasmáli?

Něco tam bylo i docela vtipného – pro mne nejvíc to, když jsem spadnul dozadu na záda ze skateboardu… Já jsem to tušil, že se něco takového stane, stál jsem na skateboardu kdysi před třiceti lety – no a i tehdy mi to ujelo. Takže jsem teď prostě znovu spadnul, to prostě muselo přijít. Já jak nemám pevnou půdu pod nohama…

…nebo koně…

…ano, nebo koně (na něm se udržím, ten stojí docela pevně), tak to prostě nejde.

Jste typ vhodný na kanadské žertíky a podobný druh zábavy?

Já na tohle nejsem, na to musí být nátura, a tu já nemám.

Máte nějakou mez, za kterou byste při nachytávce nešel?

Já dokonce ani nemám rád, když za mnou v obchodě prodavač chodí a ptá se mě, jak může pomoct. No a přesně tohle jsem teď měl dělat. To se člověku kroutěj palce u nohy… V životě jsem si vyzkoušel už hodně věcí, ale být prodavačem bych určitě nemusel.

Byl jste někdy Vy sám nachytán skrytou kamerou?

Jojo, byl jsem v jednom pořadu – tam jsem tvrdil, že jsem někoho zastřelil na střelnici. A vyznělo to fakt věrohodně, dodnes si spousta lidí myslí, že jsem někoho fakt zastřelil…

Máte vlastně rád humor?

No jasně, v některých věcech žertuju nerad, ale sám ze sebe si legraci udělat umím.

Hypotetická otázka – zakopnete na ulici a svalíte se. Co uděláte?

Tak tohle se mi stalo mockrát, kolikrát ještě zůstanu ležet chvíli a směju se sám sobě. Naposled jsem měl v zadní kapse kalhot mobil, a jak jsem na něj spadnul, tak křupnul…

Nešťastná náhoda… A humor coby životní nadhled?

Vždycky je lepší vidět věci s odstupem a z velké perspektivy než se v nich utápět, protože jak se říká – nikdy se nejí nic tak horké, jak se to uvaří.

Veronika Žilková: Bála jsem si, že dostanu pěstí

Povíte nám něco o natáčení? Jakou roli jste si vybrala?

Já jsem si vybrala pánskou kadeřnici, protože to vůbec neumím a přišlo mi to zábavné, protože jsem si říkala, že chlapi to tak řešit nebudou. Ale to jsem se spletla, protože muži vlasy řeší strašně. A jak jsem to nečekala, tak jsem i odmítla školení, takže jsem pak byla v šoku, když přišel pán a chtěl „3/12“ – a já vůbec netušila, co to je, jako jestli čtvrt a celá jako u hodinek… A nejzajímavější bylo, když úplně nakonec přišel jeden vysoce postavený armádní hodnostář. Bylo to v den, kdy vypukla aféra okolo Nečasovy vlády. Ten muž měl stále nějaké hovory a vyšlo najevo, že je to náčelník vojenské policie. V jeden moment měl důležitý telefonát, vyřítil se ven (já za ním), on naskočil do auta a odjel.

Stihla jste tedy někoho ostříhat?

Všechny! Všechny jsem skutečně stříhala – a přistupovala jsem k tomu opravdu odvážně. Mým prvním zákazníkem v pánském kadeřnictví byla žena – tak jsem se jí zeptala, jestli nechce ostříhat, a ona se nechala zmanipulovat a já ji skutečně ostříhala. Pak ji samozřejmě pravá kadeřnice upravila.

Jak zákazníci reagovali na výsledek, byli spokojení?

V případě vojenského náčelníka, kdy jsem poprvé použila holicí strojek, jsem mu vyholila takovou pěšinku – tak to jsem se opravdu bála, jestli nevstane a nedá mi pěstí.

Zase mohl mít radost, že má originální účes od Veroniky Žilkové…

No to nevím, ale mně bylo trapně.

Poznal Vás někdo?

Tak různě, byli i lidé, co mě nepoznali – já měla paruku.

Bavilo Vás to v kadeřnictví?

Strašně, já jsem ještě i doma byla celá vyklepaná. Když si uvědomím, že mi seděl v křesle třeba muž, co byl ve válce v Iráku… Měla jsem si to stříhání dát opravdu nejdřív vysvětlit!

Chytlo Vás to natolik, že budete nyní stříhat i doma?

Vždycky jsem stříhala ty svoje kluky, ale asi by mě bavilo pánské stříhání, umím si představit, že bych šla i do učení.

A role Vás bavila?

To určitě ano, ale aby se člověk mohl uvolnit a rozvinout, tak musíte vědět, že ten člověk nevstane a nedá Vám pěstí. Jinak jsem moc zvědavá, jak bude vypadat výsledek pro diváky, jestli to bude tolik vtipné, tak humorné, jako jsem se bavila při natáčení já.

Natočil Vás někdo na skrytou kameru?

Měla jsem jeden telefonát od moderátorů z rádia. Tvrdili mi, že nám vykradli chatu. A to mě dostali, to jsem se klepala hodně dlouhou dobu, než se prokecli.

Co Vás na skryté kameře baví?

Mně baví to, že vím víc než ten, koho nachytáváte, to mi přijde zábavné. A asi i takové skryté nebezpečí, že nevíte, co se z toho vyvine. Tenhle druh humoru a zábavy je mi opravdu blízký, a asi i proto tady vlastně jsem!