Moab – MTB oáza uprostřed pouště

Na moabském zážitku se dá krásně prezentovat můj styl cestování. Pro něco se nadchnu a jedu, bez toho, aniž bych si dopředu zjistila podrobnosti o tom, kam to vlastně jedu. A pak to dopadá, jak to dopadá.

Přečtěte si také: Jak zvládnout nejkrásnější národní parky USA za týden? 1. část

Když jsem se o Moabu, ležícím ve státě Utah, dozvěděla, bylo mi jasné že tam musím. Moab se prezentuje jako nejlepší místo planety pro MTB – jízdu na horských kolech. Nachází se mezi národními parky Arches a Canyonlands a jeho nejznámějším trailem je Slickrock Bike Trail. Na své si tu přijde každý, ať už začátečník nebo expert.

Moab – MTB oáza uprostřed pouště. Zdroj: Martina Labohá

Čím více jsme se blížili k tomuto ráji pro horská kola, tím více jsem začínala přemýšlet o tom, na jaký trail bychom měli vyrazit. Máme jen jeden den a chceme stihnout, pochopitelně, to nejlepší. Na internetu mě žádný článek nepřesvědčil, a tak jsem se rozhodla nechat si poradit od kamarádů, kteří v Moabu několikrát byli. Odpověď se mi dostala jasná – jestli něco, tak Amasa back.

Moab je rájem cyklistů, USA Zdroj: Martina Labohá

Rozhodně se nepovažuji za MTB borkyni. Vzhledem k mé nedokonalé technice a k tomu, že se mám ráda, netvrdím o sobě opak a ani si ten opak nepotřebuju dokazovat. Baví mě černé trasy na jizerském Singltreku, jednou jsem byla i v bike parku v Andoře a párkrát na Řípu, takže úplný začátečník také nejsem. Amasa Back byl však jiný level. Chvilku jsem přemýšlela, jestli jsme nezabloudili na nějaký trek nebo lehčí feratu, ale ukázalo se, že ne. Že jsme si jen vybrali jednu z nejtěžších oblastí.

Příjezd do Moabu

Do Moabu jsme se dostali pozdě večer poté, co jsme povečeřeli v národním parku Arches. Zastavili jsme na parkovišti a jala jsem se připravit tabouleh, dochucený slaninou (nesmím to s tou zdravou stravou tak přehánět). Zatímco sluníčko zapadalo za hory, popíjeli jsme Pilsner z moabského pivovaru a užívali si tu nádheru.

Večeře při západu slunce, NP Arches, USA Zdroj: Martina Labohá

Ubytování, respektive místo na přespání, jsem začala hledat až po přípravě dezertu, dlouho poté, co se setmělo. V offline mapě jsem vytipovala několik míst, kde by se dalo přespat, ale evidentně mělo tento nápad přede mnou už více lidí, protože všechna místa byla chráněna buď plotem nebo cedulí s přeškrtnutým stanem a nápisem No camping.

Moje námitky, že stan nemáme a přespání v autě přece není camping, na Briana neplatily, a tak jsme se vydali směr oficiální kemp. Bylo to jen 18 kilometrů. A protože máme auto, jsme tam přece za chvíli, mysleli jsme si. Už chápu, proč mi mnohdy můj táta říká – radši nemysli.

Měla nás varovat hned první cedule, která upozorňovala, že cestu je lepší absolvovat ve voze 4x4. Mr. Želvou (naše dodávka) sice čtyřkolka není, ale jsme v USA, kde přece vždycky přehání.

Nepřeháněli.

Nejenže se silnice záhy změnila v prašnou cestu, rychle začaly přibývat i kameny, díry, poté skalky, strmé kopce… Až už to dál jet nešlo. Zhodnotili jsme, že vzhledem k tomu, že 4 kilometry nám trvaly hodinu, ani se o to pokoušet nebudeme. Jo, někdy nám to pálí. Bylo již pozdě v noci, a tak jsme zastavili na jediném místě, které, při troše představivosti, připomínalo rovinu. Sice jsme stáli skoro uprostřed cesty, ale kdo by tu jezdil?

Ráno jsme zjistili, že hodně lidí, ale všichni v jakýchsi super čtyřkolkách a kdykoli nás spatřili, nevěřícně kroutili hlavami.

Půjčování kol

Zpátky do Moabu jsme se vrátili až kolem půl desáté dopoledne, a to už bylo horko k padnutí. To, že je Moab uprostřed pouště, mi zpočátku vůbec nedošlo, takže teplota 41 °C ve stínu mě trochu překvapila.

Americký Moab nadchnul i Drahuš. Zdroj: Martina Labohá

I z návštěvy první půjčovny jsme mohli vyvodit, že jít přes poledne na kolo není dobrý nápad. Odmítli nám totiž kola půjčit s tím, že už fungují na letní režim. Půjčují je vždy odpoledne po páté hodině do poledne následujícího dne. (Takhle s odstupem času musím uznat, že to dělají chytře). Protože jsme však večer již potřebovali být u Grand Canyonu, nepřicházela tato varianta v úvahu. Naštěstí se nám nakonec podařilo najít místo, kde nám kola ochotně půjčili.

Přečtěte si také: Grand Canyon bez lidí? I to je možné

Před sluncem jsme se schovali pod kameny – Upper Ahab, USA Zdroj: Martina Labohá

Jaké trasy jsme si projeli?

Parkoviště, odkud se vyráželo, zelo prázdnotou, což nám udělalo radost, ale byl to další varovný signál. Slunce bylo opravdu silné a najít stín bylo jako hledat jehlu v kupce sena.

Nakonec jsme si projeli trasu HyMasa a Upper Ahab. Na Lower Ahab jsme se neodvážili.Trail Upper Ahab byl tak náročný, že jsem místy musela kolo vést. Zato HyMasa byla boží. Hravá, zábavná, ne zbytečně lehká, ale ani ne super těžká.

Ježdění v Moabu jsem si užila, ale dobře mi teda rozhodně nebylo. Sluníčko pálilo jako čert a ačkoli jsem si vzala 3 litry vody, bylo to málo.

HyMasa – trail, kde se nudit nebudete. Moab, USA Zdroj: Martina Labohá

Pokud jste opravdoví MTB mástři, zajeďte si Upper Ahab a Lower Ahab a nezapomeňte na Jackson a Rockstacker, které jsou, dle místních jezdců, „sick“ (=hustokrutopřísný).

Všem však doporučuji navštívit informační centrum, kde vám pomohou s výběrem trasy vhodné pro vaší úroveň ježdění.