Osudová setkání Viktora Preisse

Na počátku byla jistě jeho maminka Jindřiška, která jako herečka strávila řadu let ve Vesnickém divadle. Dodnes si Viktor Preiss vybavuje zážitek, kdy se jako asi pětiletý chlapec ocitnul v divadle Rokoko na generální zkoušce jisté dobové satiry, v níž jeho maminka hrála. Pak ji viděl ještě v Sezimově Ústí v Ibsenově inscenaci Gabriela Borkmana a to na něj mocně zapůsobilo.

Už na základní škole začal chodit do dramatického kroužku a na gymnáziu hrál ochotnické divadlo. Nějaké velké pocity štěstí při tom ale prý nezažíval, protože ho svazovala tréma. Ovšem kamarád a spolužák z říčanského gymnázia Miroslav Masopust pro něj byl takovým vzorem, že se kvůli němu přihlásil na DAMU, kterou už Míťa studoval. A tady ho čekala jeho další skutečně osudová setkání.

Životní láska

Do své pozdější ženy Jany, tehdy ještě Drchalové, se prý zamiloval dřív, než ji spatřil. Stačilo, že slyšel od nějakého spolužáka prvně její jméno a prostě věděl, že to bude jeho životní láska. Pak se potkali na schodech na DAMU, ona byla o ročník níž, otočili se za sebou a bylo to. Ale pak ještě trvalo dlouho, než si řekli, jak moc se mají rádi. Vzali se, když Viktor absolvoval a Jana byla ve čtvrtém ročníku. Svatbu měli na Novoměstské radnici se dvěma svědky, bez rodičů.

Viktor na svá herecká studia ale rád vzpomíná i proto, že je zažil v atmosféře uvolněných šedesátých let a že měl báječné profesory Vlastu Fabianovou a Karla Palouše a na chodbách školy potkával tolik obdivovaného Miloše Nedbala, Rudolfa Hrušínského či Václava Vosku… S ním se měl brzy setkat i ve svém prvním angažmá v Městských divadlech pražských, kam nastoupil hned po škole v roce 1969 zároveň se svou spolužačkou Janou Šulcovou. Tehdy pod MDP patřilo i Komorní divadlo, na nějž Preiss vzpomíná v dialogu s Jiřím Žákem (Hovory za oponou): „V zadní části jeviště byla železná vrata, vedoucí na zarostlý dvorek. Ten působil uprostřed města jako romantická zahrada. Ačkoli se tenkrát hrálo od půl osmé, já už jsem od pěti v té zeleni krokoval tam a zpátky a přeříkával si text. Měl jsem vždycky velkou trému, a tak jsem cvičil, dělal kliky, abych uvolnil napětí…“

Rozmluva (nejen) se Salierim

Měl to být právě Viktor Preiss, kdo zažil poslední chvíle na jevišti s Václavem Voskou. Po generálce Shafferova Amadea, který se v MDP hrál ještě dřív, než začal Miloš Forman natáčet jeho filmovou verzi, se mu unavený a fyzicky vyčerpaný Voska svěřoval se svými životními zkušenostmi. „Byl to nejlepší Salieri, jakého jsem kdy viděl a jen škoda, že nebyl zaznamenaný na film,“ vzpomíná Preiss. A pak ho vezl do fakultní nemocnice na Karlově náměstí – a na podzim už Salieriho hrál Boris Rössner. Voska zemřel na infarkt během prázdnin, v srpnu 1982.

Preiss jako by přitahoval starší herecké legendy – a zřejmě i ony jeho. Velmi blízký vztah s ním navázala Meryčka Rosůlková. Hráli spolu v inscenaci Harold a Maud, kde vytvořili ústřední dvojici mladého pesimisty se sklonem k sebevraždě a osmdesátileté ženy, která naopak dokáže optimismus a radost ze života rozdávat druhým. Diváci na ně přicházeli do Divadla ABC opakovaně a Meryčka, tehdy již na sklonku svého života, si s pokorou a cudností nabírala nekonečné ovace. Měla velkou radost, že Harold za ní chodí na návštěvy do jejího bytu v kubistickém domě na nábřeží, kde jako by se zastavil čas. Viktor Preiss jí dokázal celé odpoledne naslouchat – a nakonec mu bylo souzeno mluvit i na jejím pohřbu. Po hereččině smrti obdržel dárek, který mu ještě za svého života připravila: byl to svícen. A právě svícen zapaloval v roli Harolda na konci jejich společné hry, kdy se s ním Maud loučí slovy „Harolde, já neodcházím, já přicházím…“

Brouk v hlavě

Největší kariéru zažil Viktor Preiss na prknech Divadla na Vinohradech, kde je v angažmá od roku 1983. I tady se setkal s řadou lidí, kteří ho posunuli v jeho vývoji a na něž rád vzpomíná. Na čelním místě to byli režiséři Jaroslav Dudek, Luboš Pistorius či Jan Kačer a pak samozřejmě herci Vlastimil Brodský, Jiřina Jirásková, Jana Hlaváčová a mnoho dalších.

V té době byl už dávno otcem dvou synů, ale ani on ani jeho žena Jana, která byla mnoho let v angažmá v Divadle Na zábradlí a později v Národním divadle, nechtěli své děti do kumštýřského světa zbytečně zatahovat. Jejich starší syn Martin Preiss, který se přesto stal hercem, na to vzpomíná: „Rodiče mě sice brali běžně do divadel a do televize, ale když jsem si chtěl po základní škole podat přihlášku na konzervatoř, byli proti. Šel jsem proto na gymnázium, abych se ještě takzvaně rozhlídl…“ Martinova dcera z jeho prvního manželství, Viktorka, se na svého dědečka odmalička chodí dívat do divadla.

Když ho prvně viděla ani ne šestiletá v komedii Brouk v hlavě, řekla, že je děda opravdu moc šikovnej… Feydeauova komedie se hraje dodnes a je stále – především kvůli jejímu hlavnímu představiteli – dlouho dopředu vyprodaná. Viktor Preiss je dnes už trojnásobný dědeček – radost mu kromě Viktorky dělají i dva vnuci - Šimon a Matouš. Zrovna se čtyřletým Matoušem byl nedávno na slavnostní premiéře animovaného filmu Čtyřlístek ve službách krále a moc si to spolu užili.

Autorka: Blanka Kovaříková