Dnes totiž podepsali německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Emanuel Macron bilaterální dohodu, která slovy kancléřčina mluvčího Steffena Seiberta zajistí, že se dvě největší ekonomiky eurozóny „pohnou kupředu, aby zajistily bezpečnost a blahobyt občanů, stejně jako silnou, suverénní a demokratickou Evropu.“ Smlouva se má týkat tak klíčových oblastí, jako je obrana a bezpečnost či otázky sociální a ekonomické konvergence obou států. Ze zahraničně-politického hlediska je pak stěžejním cílem dostat Německo mezi stálé členy Rady bezpečnosti OSN. Jen jako nezbytnou třešničku na dortu uveďme informaci, že nemalý prostor má být věnován také boji s klimatickou změnou – a v této souvislosti ještě připomeňme, že současné protesty ve Francii vznikly právě v reakci na Macronova „zelená“ opatření.
Slova, jimiž Steffen Seibert dohodu zdůvodňuje, zní hezky. Ale mají hned několik problematických momentů. Zaprvé, těžko můžete budovat „demokratickou“ Evropu, když podepíšete zásadní dokument, který jste připravili naprosto v tichosti, bez vědomí voličů, bez mandátu voličů a dokonce i bez vědomí vašich partnerů a spojenců v Evropské unii. Tady nám najednou to deklarované spojenectví začíná kulhat na obě nohy (co na to třeba Jean-Claude Juncker?). A zrovna tak kulhá na obě nohy i demokracie!
Existuje řada definic toho, co to demokracie je. V té nejběžnější se praví, že demokracie je vláda občanů, prostřednictvím jimi volených zástupců. Existují bezesporu i jiné definice, ale v žádné se neříká, že demokracie je systém, v němž si politici mohou dělat, co chtějí – vlastnímu obyvatelstvu navzdory.
Není to přitom první případ, kdy německá kancléřka udělala zásadní krok, aniž by k němu měla nějaký „demokratický“ mandát. Stačí si jen vzpomenout, jak svým vlastním rozhodnutím, bez souhlasu Parlamentu, pozvala v roce 2015 do Německa prakticky neomezené množství imigrantů z muslimských zemí - čímž našim západním sousedům zadělala na problémy, které výrazně přežijí nejen její politickou kariéru, ale dost možná i ji samotnou.
Pro Merkelovou je podpis dohody s Macronem labutí písní. A není vyloučeno, že může být i pro Macrona, protože jeho popularita a podpora padá v posledních měsících dolů rychlostí obézního parašutisty. Pro oba je tak dnešní dohoda jedním z posledních či dokonce vůbec posledním způsobem, jak zásadně promluvit do dění na evropském kontinentu a jak se zapsat do historie. A pro Macrona je to jistě i způsob, jak alespoň na chvíli odvrátit pozornost médií od svého domácího „žlutého“ maléru, který nadále spíše eskaluje, než aby měl tendenci ustávat.
Celá dohoda má ale i evropský rozměr. Aby také ne, když ji podepíší dvě největší ekonomiky eurozóny, dva tahouni evropského integračního procesu. Ti se podpisem dohody snaží vytvořit jakousi malou „Evropskou unii“ uvnitř unie stávající a dát jasně najevo, že si přejí rychlejší integraci (a smlouva prý bude dávat možnost i ostatním státům, aby se k ní připojily). Toto rozhodnutí přitom přichází jen pár měsíců před volbami do Evropského parlamentu, v nichž, a to je jasné již nyní, výrazně oslabí právě zastánci hlubší integrace – ve prospěch těch, kdo si stále těsnější integraci nepřejí. Je to tedy jen další výsměch voličům, že si politické špičky budou nadále realizovat své představy a názor voličů v potaz brát nebudou.
V tichosti tu tedy vznikalo něco, co se demokracií sice zaštiťuje, ale reálně demokratické principy popírá. Něco, co sice deklaratorně prohlubuje partnerství a spolupráci, ale o čem nikdo z šestadvaceti zbývajících partnerů nic nevěděl…
Ano. Takhle dnes vypadá demokracie, partnerství a spolupráce v pojetí dvou nejvýznamnějších evropských státníků!
