S novým seriálem Drahá tchyně se na náš řítí Jana Švandová. Jak se jí její role hrála?

Proč si na roli šílené tchyně Květy vybral autor námětu Peter Marcin, který zároveň hraje vašeho zetě, právě vás?

Myslím, že jsem se na roli bývalé baletky Československé televize hodila typově. A pak, když jsem dělala na roli casting, vzala jsem si s sebou různé paruky a nadhodila Peterovi pár svých nápadů, jak bych si Květu představovala. Později mi řekl, že se mu líbil můj tvůrčí přístup. Potěšilo mě, že jsem se při natáčení znovu potkala s Mariánem Labudou, s nímž jsem hrála ve slovenském filmu Záhrada, i se Sabinou Laurinovou, kterou znám z divadla. Petera jsem neznala, ale hned jsme si padli do noty, stejně jako s ostatními kolegy. Natáčení bylo sice složitější, protože jsem musela dojíždět na Slovensko, ale zábavné. Doufám, že se seriál bude divákům líbit.

S jakými nápady jste přišla?

Vybavila jsem si pár žen – tchyní, které jsem znala z vyprávění. Chtěla jsem, aby Květa nebyla jen zlá osoba, která ubližuje okolí, ale aby byla zároveň úsměvná. Hledala jsem důvod, proč by ji divák mohl mít rád. Což se mi snad povedlo. Květa má ráda svou dceru, přála by jí lepší život. Snaží se pomáhat, ale cokoliv dělá, dopadne špatně. To se stává i v životě. Spousta vtipných momentů vychází z faktu, že Květa nesnáší svého zetě, zkrachovalého fotbalistu. Nechtěla jsem, aby Květu diváci nesnášeli, ale aby je hlavně bavila. Což snad bude, protože je krásně sarkastická.

Co na ní nejvíc baví vás?

Baví mě, že Květa je živočišný člověk přesto, že už má svůj věk. Jakmile potká nějakého muže, hned s ním flirtuje. Baví ji život a umí si ho užívat. Nestydí se říct svůj názor, a když se jí něco nelíbí, umí se ozvat. Je zkrátka ženská se vším všudy.

Seriál je česko-slovenský. Jak si myslíte, že slovenštinu čeští diváci přijmou?

Myslím, že bez problému, čtyřicátníci a starší lidé se slovenštinou nemají problém a mladší ročníky jsou na slovenštinu zvyklí z různých talentových nebo pěveckých soutěží, kde ji mohou slyšet.

Poprvé tu hrajete tchyni, vzpomenete si, jaká byla vaše první maminkovská role?

První maminku jsem hrála ve filmu Karla Kachyni Cukrová bouda. Mým synem byl Michal Dlouhý. Měla jsem z té role radost, protože jsem na maminkovské role už měla věk a i já už byla v životě mámou. No a dnes už jsem tchyně i babička. Mám dvouapůlletou vnučku, které říkám Azárka, jen si ji moc neužiju, protože žije s rodiči daleko.

V novém komediálním seriálu s česko-slovenským hereckým obsazením Drahá tchyně se můžete těšit na příběhy rodiny, jejíž členové se sice občas hádají a nesnášejí, ale v podstatě bez sebe nemohou žít. Jejich zavedený rytmus naprosto vykolejí nečekaná katastrofa. Z Prahy k nim přijede panovačná a cynická tchyně, kterou ztvární Jana Švandová.

Ale můj muž má z prvního manželství dceru a ta má šestiletého chlapečka Adama, takže mám ještě vnuka, kterého beru jako vlastního. Nedávno jsme spolu vyrazili na výstavu o Tutanchamonovi. Já jsem se kdysi věnovala archeologii a původně ji chtěla studovat, jeho baví pyramidy. Oběma se nám výstava moc líbila. Některé ženy se necítí být babičkami a nechtějí jimi být moc brzo. Já jsem šťastná, že babička jsem a moc si tuhle životní roli užívám.

Bavíme se o tématu tchyně. Vy jste měla v životě tři, jak jste s nimi vycházela?

S první tchyní to nebylo lehké, ona mi tak trochu ztrpčovala život, někdy to bylo vtipné, jindy už méně. Druhá tchyně pracovala v masně, což byla za totality výhra. Domů nosila dobré maso nebo šunku od kosti, kterou bylo tenkrát těžké sehnat. Má třetí tchyně byla skvělá. Naučila mě vnímat přírodu, pěstovat kytky, starat se o zahradu. Byla vnitřně krásný člověk s velkým srdcem.

Vy jste naopak s nadsázkou řečeno ideální tchyně, protože váš syn žije s rodinou velmi daleko.

Přesně tak. A někdy si říkám bohužel. Ráda bych je vídala častěji. Ale myslím, že i kdyby žili blíž, k seriálové tchyni bych měla hodně daleko. Syn pracuje jako humanitární pracovník stejně jako jeho žena, která je Angličanka. Momentálně žijí v Pákistánu. Syn byl předtím v Afghánistánu, Ugandě, na Srí Lance v době, kdy se tam přehnala vlna tsunami. Tenkrát jsem o něj měla velký strach. Ale je to jeho povolání a já si ho za to, že pomáhá druhým, vážím. Ne každý dokáže dělat tuto profesi. Ale oni jsou v ní šťastní a jsou šťastní i v Pákistánu, říkají, že je to jejich druhý domov.

Byla jste se za nimi podívat?

Byla jsem se za nimi podívat v Ugandě. V životě jsem neviděla větší bídu. Ale v Pákistánu jsem nebyla. Už jsem tam měla jet, ale nakonec z cesty sešlo, nebylo by úplně bezpečné tam cestovat. Oni žijí ve čtvrti, kde jsou ambasády a kde je klid. Tedy snad. Věřím, že syn ví, co dělá, a nevystavil by rodinu nebezpečí. Rozhodnutí dospělých dětí nás učí toleranci, člověk s nimi může nesouhlasit, ale nezbývá mu nic jiného, než je přijmout. Nevěřím na žádné nadpřirozené síly, ale na osud. Můj syn jej má příznivě nakloněný, protože už se několikrát ocitl v situacích, které nemusely dopadnout dobře. Ale dopadly, takže nad ním možná někdo nebo něco drží ochrannou ruku. Což já raději zaklepávám, abych to nezakřikla.

Co vás čeká v nejbližší době – během listopadu?

Dotáčím jeden seriál, v němž hraju taky trošku šílenou matku. A v půlce listopadu jedu na 14 dní do tepla. Jsem Rak, který když není jednou za rok u moře, je nervózní. V létě býváme v Čechách, postavili jsme si domek kousek od Prahy, kde je krásně. Ale v zimě se ráda jedu někam vyhřát. Jinak mě čeká spousta představení, v Divadle Bez zábradlí, kam všechny srdečně zvu. Spolupracuju také s Agenturou Harlekýn. A v příštím roce mě čeká další hezká práce na divadle, na kterou se moc těším.

Jak se těšíte na Vánoce? A jaké máte vánoční rituály?

Počítala jsem s tím, že přijedou děti z Pákistánu a strávíme je všichni společně, ale nepřijedou, což mě trochu mrzí. Takže asi budeme na baráčku s mým mužem a rodinou jeho dcery, možná pojedeme na pár dní na hory. Na Štědrý den vždycky chodíme s kamarády na šneky. Dřív jsem hodně pekla vánoční cukroví, poslední roky už peču jen vanilkové rohlíčky nebo ještě jeden dva druhy. Mám ráda, když byt voní cukrem a vanilkou. Taky si určitě zajdeme na půlnoční mši. Když jsme na baráčku, chodíme do tamního kostelíku, kde parta muzikantů vždycky hraje a zpívá Rybovu mši vánoční. Vánoce by se neobešly bez stromečku, alespoň malého. Mám ráda i slavnostně nazdobený stůl a byt. Vánoce si užívám se vším všudy.