Dnes je každému jasné, že světová geopolitika se radikálně změnila. „Už to není, co bývalo,“ a často slyšíme, že USA a Západ ztrácí dominanci nad světem.
Nově rýsující se geopolitické vztahy mezi Evropskou unií a Ruskem se snaží rozebrat moskevský politický institut Carnegie Moscow Center. Nepředstavujme si tento institut jako Putinem řízené centrum. Naopak, jedná se o prozápadní instituci, která je součástí různých ve světě rozprostřených think-tanků sdružených pod organizací Carnegie Endowment for International Peace. Organizace byla založena Andrewem Carnegiem v roce 1910 v USA a jejím cílem je prohlubování spolupráce mezi národy a podpoře aktivního mezinárodního zapojení Spojených států. Carnegie patří mezi nejprestižnější světová centra zabývající se mezinárodními vztahy.
Pět bodů Mogheriniové pro Rusko
Moskevské centrum si položilo otázku, jakou roli bude nová Evropská komise vedená Ursulou von Leyenovou přisuzovat Rusku v měnící se geopolitické situaci, kdy se Evropa dostává do křížku s USA a přitom se posiluje vliv Číny ve světě.
Bude EU pokračovat ve vztahu s Ruskem a pokračovat v politice Federiky Mogheriniové? Ta se dá shrnout do pěti bodů:
1) Minské dohody jako klíčová podmínka pro změnu postoje EU vůči Rusku (včetně zrušení sankcí);
2) posílení vazeb s bývalými sovětskými republikami, včetně středoasijských;
3) zvýšení odolnosti EU vůči hrozbám vycházejícím z Ruska, například v oblasti energetické bezpečnosti;
4) selektivní spolupráce s Ruskem v otázkách zájmu EU;
5) rozvoj mezilidských vztahů a podpora občanské společnosti v Rusku.
Carnegie Moscow Center si o těchto bodech myslí, že byly flexibilní a země EU s nimi neměly problém je dodržovat. Na druhou stranu byly často kritizovány pro nedostatek politických cílů a strategické vize.
Analytici z těchto bodů vychází a všímají si současné inciativy francouzského prezidenta Macrona, podle kterého Evropa musí jasně definovat svou linii s ohledem na Rusko. Registrují Macronovu výzvu: „Pokud se Evropa nechce vzdát svých postojů ve vztazích s Čínou a Spojenými státy, musí vyvinout nový regionální řád založený na důvěře a bezpečnosti. V tomto řádu by bylo dobré najít místo pro Rusko.“ K tomu analytici dodávají: „Neformálně Francouzi neváhají říci, že taktika malých záležitostí, zakotvená v pěti principech Mogheriniové, nepřináší výsledek a měla by ji nahradit ambicióznější strategie.“
Francouzská iritace
Carnegie Moscow Center upozorňuje, že Macronova politika vůči Rusku ale přináší znepokojení. Jednak je to známé Macronovo prohlášení, že NATO utrpělo mozkovou mrtvici a dvoustranná jednání Francie s Ruskem podle analytiků iritují země střední a východní Evropy. Proti Macronovi stojí kritika, že myšlenky EU a Ruska o demokracii, hodnotách, evropské bezpečnosti a dalších otázkách jsou natolik odlišné, že vzájemné porozumění mezi nimi je prostě nedosažitelné.
Z toho analytici vychází k závěru, že „na jedné straně barikád jsou ti, kteří vidí v Rusku bezpečnostní hrozbu, a proto obhajují politiku omezování vztahů. Na druhé straně jsou ti, kteří požadují dohodu s Moskvou, protože EU má dnes další, daleko závažnější výzvy.“ Navíc jsou tu ještě euroskeptici, kteří otevřeně projevují své sympatie ke Kremlu.
Je vztah Ruska k EU přátelský?
Moskevští analytici tvrdí: „Není důvod počítat se vzájemnými přátelskými kroky ze strany ruského prezidenta Vladimira Putina, a existují pro to důvody.“
Ty se snaží Carnegie center vyjmenovat:
Moskva jedná z pozice síly. Ruská zahraniční politika úspěšně překonala mezinárodní izolaci z roku 2014.
Po vojenských operacích v Sýrii se Rusko stalo nejdůležitějším vnějším hráčem na Středním východě.
Politické a hospodářské vztahy s Čínou jsou nyní klíčovou oblastí ruské zahraniční politiky.
Analytici stanovují závěr:
„Rusko jednoduše dovedně využívá slabostí Západu (především Spojených států)… Navíc se Moskva cítí sebevědomě ve světě, kde autoritativní vůdci spoléhající na vojenské síly hrají stále důležitější roli. Dokud bude Západ slabý, Rusko využije jeho slabosti.“
Jaké jsou možnosti a vyhlídky
Nedávné průzkumy veřejného mínění ukazují, že Rusové nejsou připraveni obětovat své blaho kvůli úspěchu zahraniční politiky. Analytici z toho vyvozují, že v budoucnu to Kreml možná donutí opustit ostré kroky na mezinárodní scéně, ale zatím tomu nic nenasvědčuje.
Dáljee z ruského hlediska jakýkoli kompromis známkou slabosti, kterou si ruské vedení nemůže dovolit, ať už uvnitř Ruska, nebo vně. Potvrzením toho je omezená reakce Kremlu na kroky Zelenského týkající se Donbasu a chladný příjem Macronových návrhů.
V závěru se moskevští analytici ve svých úvahách přidávají na Macronovu stranu a tvrdí: „Macron má pravdu, když říká, že ve vztazích s Ruskem musí EU vzít v úvahu změny ve světě jako celku. Strategická unijní vize ale nepočítá s vnitřními rozpory EU ohledně jednotlivých politik. Zároveň je třeba začít se střízlivým hodnocením toho, co je a co není mezi EU a Ruskem možné. V tomto smyslu je všech pět principů Mogheriniové stále relevantních.“