KOMENTÁŘ BENJAMINA KURASE: ZPRÁVA O STAVU CIVILIZACE (39) - Nové možnosti sdílení copyrightem chráněných prací, nebo cenzura internetu?

Debata o nové internetové copyrightové direktivě schválené Evropským parlamentem vyšuměla do ztracena, zakopnutá do vysoké trávy, třebaže je to jeden z nejkontroverznějších zákonů EU posledních let, který může ovlivnit svobodu informací nebývalým způsobem. Zákon má vejít v platnost ve všech zemích EU do dvou let. Polsko už prohlásilo, že jej nikdy nezavede. Proč jej vlastně schválilo Česko? Kdo jej za ně schvaloval? Komu to prospěje?
EU a Google ilustrace
EU a Google ilustrace
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Direktiva byla schválena přes protesty Googlu, mnoha malých evropských internetových firem, více než 5 milionů podpisů na protestní petici, desetitisícové demonstrace v Německu, odmítnutí vládami Itálie, Finska, Švédska, Lucemburska, Holandska a Polska, i několika oficiálních odborníků, jakým je třeba německý spolkový pověřenec pro ochranu údajů a svobodu informací Ulrich Kelber, sdružení provozovatelů internetu The Computer & Communications Industry Association, tvůrce WorldWideWebu Tim Berners-Lee a spoluzakladatel Wikipedie Jimmy Wales.

Tvrzení, že direktiva se vydává ve prospěch autorů, jež dosavadní systém okrádá o příjmy, zní sice lidumilně, ale zkušenosti s regulacemi EU nás učí být ve střehu, že bruselským elitám nejde nikdy o „malého evropského člověka“ (v tomto případě autora, skladatele, drobného vydavatele), nýbrž o megakorporace, jejichž lobbisty se Brusel hemží v počtech konkurujících počtům eurobyrokratů.  

Jedním z nejkřiklavějších příkladů byl třeba zákon regulující výrobu léčiv, který finančně vyřazuje z provozu malé výrobce (zvlášť přírodních léčiv) a upevňuje pozici několika farmaceutických megakorporací. Totéž teď zřejmě hrozí malým poskytovatelům informací. Ti se ozývají s realistickými analýzami pravděpodobných následků. Tím hlavním následkem je riziko, že zatímco dnes autoři nedostávají za publikované práce zaplaceno tolik, kolik by podle copyrightových zákonů měli, nový zákon by je mohl připravit o možnost publikovat vůbec. Je samozřejmě možné, že tito analytici panikaří a sýčkují (a vyrábějí „fake news“, za něž by bylo podle euromyšlení a euromluvy správné je umlčovat). Proto si zkusme jejich argumenty shrnout a zvážit, jak jsou reálné.

Jedním z nich je finanční zvýhodnění, které tento zákon poskytne těm několika největším (převážně americkým) internetovým poskytovatelům, které pak bude snadnější kontrolovat a cenzurovat (jak už to EU dělá dnes), než dohlížet na obsah každého malého internetového magazínu, jakých vycházejí stovky a na nichž závisí svoboda informací, včetně dezinformací. Vyřazením těchto by se celý internet mohl stát řízeným pramenem dezinformací, čili výlučně toho, co budou vlády, globalistické organizace a kartel několika megakorporací chtít, abychom věděli, manipulovat naše myšlení a v důsledku i jednání. Že už dnes je to technicky proveditelné, si můžeme odvodit z náhlého zmizení donedávna téměř všudypřítomného anglického disidenta Tommyho Robinsona prakticky z celého internetu, včetně stažení jeho bestsellerů „Enemy of the State“ a „Mohammed´s Koran, Why Muslims Kill for Islam“ (napsanou spolu s historikem Peterem McLauglinem) z Amazonu.  

Čert je skryt v článcích 11 a 13, které přikazují internetovým firmám platit autorům a jejich vydavatelům tantiémy za převzatá díla (pozlátko pro autory), jednak zakazují – přesněji řečeno technicky znemožňují – taková díla bez placení přebírat (klacek na internetové firmy). K tomu bude potřeba zavést nákladný filtrovací software, který si bude moci dovolit jen těch několik internetových gigantů, jejichž vstupu do internetu využívají všechny menší publikace. Těm by hrozilo, že je giganti bez zaplacení neprofiltrují. Tím se posílí tržní koncentrace technického sektoru a tedy i riziko online dozoru, manipulace a cenzury. Megafirmy by tak měly svrchovanou moc nad všemi internetovými stránkami, které jejich přístupu na net používají, získaly by trvalý podíl na příjmu evropských trpaslíků a neomezený vstup do všech jejich informací.

Toto riziko potvrdil právě Ulrich Kelber, s uvedením finančních číslic, odhadujících dnešní filtr Googlu na minimálně 100 milionů eur a přitom ještě nedostačující na kvantitu filtrování, jakou by musel podle článku 13 provozovat. Těch několik megafirem by muselo filtrovací náklady podstatně zvýšit a nezbývalo by jim, než si je částečně uhradit z poplatků menších konkurenčních firem, které jejich vstup na net používají. Pro mnohé firmy (zvlášť ty publikující ne zcela euromilné autory) by tyto poplatky byly likvidační. Tím by kartel několika amerických firem trvale ovládl evropský internet. Teda technicky. Politicky, jak už můžeme sledovat, by je ovládla cenzura diktující, co megafirmy smějí a co nesmějí. Už by ani nemusela nikoho za ideový disent stíhat. Ten by se totiž do internetu nedostal.   

Jenže EU, protože je EU, nám to hezky kulantně zakuklila do krasomluvy zbožňovatelky autorů: „Nová pravidla zaručují adekvátní ochranu autorů a umělců a zároveň otvírají nové možnosti přístupu a sdílení copyrightem chráněného obsahu online v celé Evropské unii.“

“Nové možnosti”. Krásný orwellovský eufemismus pro nemožnost. Kam se hrabou naše staré dobré „nové zítřky“. Vážně se tam chceme vracet?

 

Kurasovy knihy najdete ZDE

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama