KOMENTÁŘ BENJAMINA KURASE: ZPRÁVA O STAVU CIVILIZACE (43) – Velká výměna populace

Většina konspiračních teorií zůstává i po podrobném zkoumání teoriemi, většinou sloužícími nějakému předsudku, často totalitnímu, rasistickému, či jinak zaměřenému na svádění viny za všechny lumpárny na konkrétní lidi, skupiny nebo celé národy. Ale občas se nám vyplatí si na některou se tu a tam posvítit, když se nám zdá, že se nahromadily dostatečně prokázané informace, které by ji potvrzovaly. Pak připusťme přinejmenším jejich pravděpodobnost, jsou-li možné následky tak destruktivní. Je totiž bezpečnější být přehnaně připravení na něco, co se nakonec třeba nestane, než se nechat přepadnout něčím, s čím jsme nepočítali.
islamizace-Paříže-foto-youtube-CBN-News
islamizace-Paříže-foto-youtube-CBN-News
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Jednou takovou teorií je francouzská „extrémně pravicová“ (jak ji klasifikuje většina médií) teorie „Le grand remplacement“ mudrující nad úbytkem evropského obyvatelstva a nárůstem neevropské imigrace. Vyvinula se postupně z románu Jeana Raspaile „Le Camp des Saints“ (Tábor světců), popisujícím tehdy ještě (1972) fantaskní a fiktivní invazi Evropy imigranty z Třetího světa. V roce 2012 se spisovateli Renaudu Camusovi začínala Raspailova fikce jevit jako realita současné Francie a popsal ji, s výčtem událostí a statistik, v knize nazvané právě „Le Grand remplacement“. V ní jsou Evropané křesťanské kultury (i když už ne zcela víry) nahrazování imigranty kultury a víry islámské. Ti se i ve třetí generaci vracejí ke kultuře a ideologii svého původu, kterou chtějí Evropě vnutit, se sílícím sebevědomím a agresivitou.

Od té doby se o jeho teorii mluví – přinejmenším na politické pravici (ale zdaleka už ne jen extrémní) – jako o realitě probíhající v plném proudu a v pokročilé fázi. Konspirativní na ní je přesvědčení, že tato výměna se provádí s kolaborací (či přinejmenším souhlasem) evropských elit, je dobře plánovaná a koordinovaná s elitami islámského světa. Přijímají ji organizace a internetová média označující se za „identitární“ (reprezentující francouzskou kulturu křesťanskou), ale i jednotliví publicisté židovští, z nichž nejpilnější je Eric Zemmour. Jeho kniha „Le Suicide français“ (Francouzská sebevražda“) zaznamenává historii Francie od 70. let pro rok 2014, dokumentuje proměnu Francie z křesťanské země na islámskou, potvrzuje Camusovu teorii a hovoří o „imigračním tsunami“.

Zemmour je ostřílený pravicový novinář, s metály vyslouženými v listě Le Figaro a v televizních debatách. Narozen ve Francii z alžírských židovských rodičů, patří k sefardské většině francouzské židovské obce, která do Francie přešla po pádu francouzského kolonialismu v „Maghrebu“ (Maroko, Tunisko, Alžírsko) a nahradila původní holocaustem decimovanou obec aškenázskou. Protože ve svých původních zemích nebyla zvyklá na antisemitismus evropský vrcholící holocaustem, zpočátku nepokládala islámskou imigraci za nebezpečnou. Kdo znal ještě před nějakými dvaceti lety pařížskou čtvrť Belleville, pamatuje tamní směsici dokonale sblížených Židů a muslimů, s populárními restauracemi kuskusů, tažín, mergéz a grilád, košer vedle halal. Proto náhlá změna a vražedné nepřátelství muslimů zastihly Židy nepřipravené a překvapené, že musí ve Francii prchat tentokrát před muslimy. Ale jak Francouze Zemmour varoval už před lety, po Židech rychle přišli na řadu křesťané a celá francouzská kulturní struktura. 

Roland Camus vnímá dnešní stav imigrace, především ve Francii, ale postupně v celé Evropě, jako „koloniální jho den ze dne nesnesitelnější a tíživější“. Jako kolonialismus nevnímaný nebo popíraný většinou Evropanů, „protože se nepodobá kolonialismům dřívějším, neboť není otevřeně vojenský, ani politický, ani oficiální“, ale projevuje se „delikvencí, malými i velkými násilnostmi a výtržnostmi, které plní roli válečnou a tím kousek po kousku dobývají území, domáhají se stále větších práv a uchvácenou civilizaci mění“. Je to „kolonizace zalidňováním, demografickou masou, etnickou výměnou, mnohem nebezpečnější, protože nezvratitelná, jestliže se nezastaví reemigrací, dokud nebude zcela pozdě“.

Etnické statistiky jsou ve Francii zakázány, „aby se kolonizace, jejíž je Francie obětí, maskovala,“ říká Camus. Ale nachází přece jen jeden spolehlivý způsob, jak ji vyčíslit. Je jím dědičná porucha krvinek zvaná drepanocytóza, česky též srpkovitá chudokrevnost, která se vyskytuje jen u Neevropanů z jižnějších krajin. Je tedy jasnou etnickou identifikací. Její výskyt u novorozeňat se ve Francii musí povinně od roku 2000 registrovat. A zde jsou její statistiky. V roce 2001 byla zaznamenána u 20%. V roce 2013 u 35,7%. Jenže pozor: v pařížském regionu île-de-France to v roce 2013 bylo už 67,9%. Tímto tempem (propočítává Camus) „bude většina francouzských novorozeňat neevropského původu v roce 2024“.

Takže fakenews-nefakenews, raději zrychlit objevování Francie a jejích historických památek, než budou všechny následovat osud devíti stovek za poslední rok zdevastovaných tamních kostelů, včetně taktak že ne Nôtre-Dame. A honem skupovat a archivovat francouzská vína, koňáčky a armaňáčky, než je islámská Francie vylije do Seiny, Loiry a Rhôny.   

 

Kurasovy knihy najdete ZDE

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama