Pár let předtím, než si Al Gore a druhové vybrali mladou švédskou školačku, aby se stala maskotem boje proti uhlíku, majitelé obřích bank už měli ctižádostivý plán, jak ovládnou světovou ekonomiku pod zeleným praporem.
V prosinci 2015 vznikla při Bance pro mezinárodní vypořádání v Basileji operační skupina (Task Force on Climate-Related Financial Disclosures – TCFD), jejímž úkolem je „vysvětlovat poskytovatelům půjček rizika klimatické změny“. Takové poslání pro mezinárodní finanční instituci vypadá velice bizarně, dokud je nerozšifrujeme. V podstatě jde o nahánění investorů do ohrady, přesněji řečeno – jejich dolarů do společné truhlice. Děje se to prostřednictvím Zelené finanční iniciativy (GFI), kterou zmíněná operační skupina založila spolu s britskou vládou a Londýnem v roce 2016. Dodejme, že proklamovaným cílem GFI je „usměrňovat investice do klimaticky prospěšných projektů“ a kruh se uzavírá. Je v něm tvrdé jádro zeleného bankovnictví.
GFI má téměř dvě stě členů. Mezi nimi se nachází těžké kalibry jako například Národní anglická banka, Evropská ústřední banka, MorganChase, Goldman Sachs, Německá národní banka, Barclays Bank, Francouzská národní banka, londýnská burza, HSBC, nadnárodní investiční banka, čínská státní banka ICBC a Swiss Re, druhá největší světová společnost pro zajištění pojišťoven. Abychom jmenovali aspoň některé nejvýznamnější aktéry tohoto spojenectví, jehož prohlašovaným cílem je finanční podpora zelené průmyslové revoluce.
GFI je mozkovým centrem, které ovlivňuje a zaměřuje celosvětovou investiční činnost zelených obligací, Green Bonds, vydávaných opřekot v celém světě peněžními ústavy a státními a mezinárodními institucemi, jako jsou Evropská unie a OSN. Podle agentury Reuters jejich celková hodnota na konci minulého roku činila 350 bilionů dolarů. Letos se má přiblížit polovině trilionu dolarů.
Přechod na zelenou ekonomiku bude vyžadovat obrovský a dlouhodobý tok peněz. OECD odhaduje, že během příštího desetiletí bude zapotřebí dát (rok co rok) jenom do infrastruktury 600 miliard dolarů, jestliže mají být splněny závazky v energetice a dopravě z Pařížské dohody o klimatu. Představme si, jak zvučné "kasa cink" z toho bude zvonit bankám a jejich akcionářům. Spolu s financováním přestavby ostatních sektorů nový zelený úděl slibuje být finančním Eldorádem jednadvacátého století.
Ottmar Edenhofer, německý ekonom a člen výboru mezivládního panelu OSN o klimatické změně, vypustil kočku z pytle, když řekl novinářům: „Musíme otevřeně přiznat, že de facto přerozdělujeme moc a světové bohatství pomocí mezinárodní klimatické politiky. Je nutné se zbavit iluzí, že tato politika je politikou ochrany ovzduší, protože nemá vůbec nic společného s takovými problémy, jako jsou odlesnění a ozonová díra.“
To bylo před devíti roky. Vývoj upřesňuje, co měl Edenhofer na mysli, když si uvědomíme důsledky toho, že pravidla Nového zeleného kurníku, nebo jak se říká v Bruselu, Nového zeleného údělu, píší bankovní lišáci z londýnské aliance. Podpoříme hospodářský rozvoj, říkají všem, kdo jsou ochotni jim naslouchat, pokud budete zpívat podle naší partitury a pod naší taktovkou.
Může jim některá země říci ne, když v jejich investiční pokladnici jsou nespočetné a zdánlivě nevyčerpatelné biliony dolarů? Kam se ta síla napře, tam se pohne svět.
Ve svém projevu, pane prezidente, jste vyjádřil přání, které nejspíše vychází z obavy, že dřív než zelená horečka opadne, způsobí nenapravitelné škody. Je mi líto, pane prezidente, ale vše nasvědčuje tomu, že Vaše přání zůstane tím, čím je, a že Vaše obava se naplní spíše dřív nežli později.
Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.
