Vměšování se do politického života jiných zemí a změny režimu se vyplácí. Jedním z mnoha důkazů byl puč na Ukrajině, kterým byl svržen demokraticky zvolený po Rusku šilhající president Viktor Janukovyč a na jeho místo mrtví z Majdanu pomohli dosadit proamerického Petra Porošenka.
„Byla to naše nejlepší investice,“ pochvalovala si Hillary Clintonová, tehdejší americká ministryně zahraničí. „Za půl miliardy dolarů jsme získali celou zemi.“
Podle šetření Dov Levina z institutu politiky a strategie na univerzitě Carnegie Mellon se Spojené státy pokusily ovlivnit volby anebo způsobit změnu režimu v jedenaosmdesáti zemích a Rusko v třiceti šesti. Zdá se vám to málo? Máte pravdu. Je to zatraceně málo, protože Levinův výzkum končí rokem 2000. Po pádu Sovětského svazu dostalo americké vměšování křídla, zatímco Ruská federace na ně neměla, protože čelila tsunami hospodářské a sociální krize umocněné dramatickými politickými změnami.
Za obojí do značné míry vděčí Spojeným státům, které podporovaly divokou privatizaci a postavily se za muže, který ji způsobil, Borise Jelcina. Když v roce 1996 Boris neměl šanci na znovuzvolení, ale nutně potřeboval zvítězit, aby nebyl souzen za vojenský útok na ruský parlament, rozkrádání národního majetku a korupci, Washington mu poslal svoje nejlepší odborníky na volební hejble a kejkle a zaplatil celou jeho kampaň. Navíc přiměl Mezinárodní měnový fond, aby přiklepl Rusku půjčku 10.2 miliard dolarů, druhou největší v historii této instituce. New York Times tehdy napsal, že má „sloužit k podpoře Jelcina v červencových volbách.“ Injekce přišla v pravý čas a zabrala. Ekonomika se na chvíli zmátořila a Jelcin vyhrál druhý mandát s náskokem třinácti procent. Výprodej ruského nerostného bohatství a rozkrádání státního majetku mohlo pokračovat.
Koncem roku 1996 John F. Tefft, americký velvyslanec v Moskvě, zvedl ruce k nebi a prohlásil, že bez americké pomoci „bychom viděli podstatně jiné Rusko nežli nyní.“ Tefft byl kariérní pracovník ministerstva zahraničí. O Rusku nevěděl moc, ale radil se před odletem, mimo jiné, s uznávanou znalkyní ruského impéria, příští americkou ministryní Madeleine Albrightovou (rozená jako Marie Jana Korbelová), která zastávala (a zastává) názor, že Rusko má v podzemí příliš mnoho drahokamů na jednu zemi a mělo by se o ně podělit. Tefftovi se zamlouvalo Jelcinovo Rusko, které během jednoho desetiletí přišlo o klíčová odvětví v průmyslu, ztratilo víc jak třicet procent svého hrubého domácího produktu, prošlo šokovou terapií, prodělalo několik záchvatů inflace a trpělo epidemii chudoby.
Vladimír Putin je ruským carem víc než dvacet let, a co všechno se za jeho panování ve velké širé Rusi stalo a změnilo. Kde například jsou oligarchové, kteří považovali pomenšího blonďáčka z KGB za neškodného holobrádka a politického zelenáče. Od takového mužika, jakým je Putin, se dá čekat všechno a také na něho všechno shodit. I to, že v Bílém domě sedí Donald Trump, ačkoli vyšetřování, které se táhlo dva roky, mu nic takového nedokázalo. Ale také ho od podezření neosvobodilo, čímž vedení Demokratické strany odůvodňuje obavy, že v listopadových prezidentských volbách dojde k recidivě. Z jeho hlediska má Putin zkušenosti s ovlivňováním voleb, má k tomu prostředky a hlavně motiv. „Pohnutky,“ řekl Sherlock Holmes, „hrají, milý Watsone, u každého zločinu první housle.“
Kdo se táže, jaký zájem má Putin na tom, aby se Trump vrátil na další čtyři roky do Bílého domu, nesledoval během uplynulých let události ve světě. Jinak by věděl, že americký prezident potřebuje ještě jistý čas dokončit bohulibé dílo a sehrát svoji historickou roli
Především musí dál štvát Evropu, až ji rozpálí doběla a všechny její národy začnou opakovat tuto výzvu francouzského prezidenta Emmanuela Macrona jako mantru:
‚‚Evropa už nemůže dál ponechat ochranu své bezpečnosti Spojeným státům. Dnes je na nás, abychom vzali na sebe odpovědnost a zaručili bezpečnost a tudíž evropskou svrchovanost.“
Zatlačovat Rusko od Evropy je velká strategická chyba, protože je zatlačujeme do izolace, která zvyšuje napětí. Musíme vybudovat novou architekturu spočívající na důvěře a bezpečnosti v Evropě, protože evropský kontinent nikdy nebude stabilní, nikdy nebude bezpečný, jestliže nezlepšíme naše vztahy s Ruskem.
Cesta odloučení starého kontinentu od nového už nemusí být dlouhá ani složitá. Postačí spustit připravená cla na dovoz evropských automobilů, nebo žádat větší výpalné za ochranu. Aby to Trump mohl udělat, musí získat druhý mandát a cítit se dostatečně silný v politických podpatcích.
Totéž platí o dráždění čínského draka. Také zde postačí už jen málo (třeba odstavit Huawey od amerických polovodičů), aby okénko příležitosti obchodního smíru se zavřelo a Peking se rozhodl odepsat Washington a uzavřít plnokrevnou alianci s Moskvou, včetně vzájemné vojenské pomoci.
Tato aliance převrátí světovou politiku. Představte si mezinárodní krizi, ve které Rusko a Čína vytvoří jeden blok. Dopad bude podstatný a do jisté míry nepředvídatelný. Pro Západ bude psychologicky spojovat strach z Ruska s nezranitelností obrovité Číny. Washington bude čelit skutečnému ohrožení a národy střední a východní Evropy, zklamány Bruselem a lákány manou čínských investic, se obrátí na východ.
Jedna epocha zemře, druhá se narodí. Vznikne nový svět. Ne všem se v něm bude líbit, ale co s tím pořídíš. Nezadržitelně se blíží, už je slyšet ozvěna jeho kročejů, jak sestupuje po schodišti času.
Názory publikované v této sekc nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.
