KOMENTÁŘ JANA VÍTKA: Podaří se demokratům dát Trumpovi padáka?

Podle ústavy může být americký prezident vyhoštěn z Bílého domu poté, co byl obviněn a odsouzen za „zradu, úplatky a jiné vysoké zločiny a přečiny.“
Trump impeachement ilustrace
Trump impeachement ilustrace

Dokázat zradu je obzvlášť těžké. Například Aaron Burr - bývalý viceprezident - chtěl odtrhnout část Louisiany a Nového Mexika od unie a prohlásit se za císaře. Podle obžaloby byl „v samém srdci hlubokého, černého a podlého spiknutí proti mladým Spojeným státům.“ Kriminální tribunál, který ho soudil, prohlásil, že i když byl spiklenec, nedopustil se zrady ve smyslu ústavy, protože se nezúčastnil „otevřené secesní činnosti“. Veřejnost právní klička nezmátla, Burr byl ostrakizován a několik let musel strávit v exilu v Evropě.

Dodnes žádný z prezidentů nebyl obžalován za úplatky. To je nesporně velmi obdivuhodné, až neuvěřitelné.

Pojem „vysoké zločiny nebo přečiny“ byl odjakživa jablkem sváru a každá sporná strana si jej vykládala jinak.  Sloužil a slouží k politickým výpadům, nactiutrhání a házení špíny. Prezident Gerald Ford to řekl bez servítků, když prohlásil, že  toto obvinění může být cokoli, „co za ně považuje většina, která vládne v Kongresu v danou chvíli“.

Nixon a Clinton

Když demokraté  zažalovali Richarda Nixona z obstrukce spravedlnosti při vyšetřování aféry Watergate, republikánský  prezident si spočítal, že před demokratickým kongresem a senátem nemá šanci a rezignoval. Nixon byl velký státník, otevřel USA dveře do Číny a dal podnět k mírovému jednání s vietnamskými komunisty. Když opouštěl úřad, v pátek 9. srpna 1974, byl jsem v New Yorku na konferenci OSN, bydlel jsem v hotelu Roosevelt na Manhattanu, kde jsem sledoval  na staré černobílé obrazovce scénu loučení před Bílým domem. Slyším ještě dnes památnou větu, kterou řekl hloučku novinářů: „Nixon vám bude chybět, už nebudete mít do koho kopat.“

O pár let později republikánská strana oplátkou obžalovala Billa Clintona, že lhal pod přísahou v milostné aféře s jednadvacetiletou stážistkou  Monikou Lewinskou. Není tomu zas tak dlouho, aby si mnozí čtenáři nevzpomněli na slavnostní Clintonovo zapřísahání při senátním šetření: „Nikdy jsem neměl sexuální styk s tou ženou.“  V jeho interpretaci orální sex není pohlavním stykem, neboť „nevyžaduje penetraci“. To si zaslouží vytesat do žuly na Mount Rushmore hned vedle portrétů čtyř slavných prezidentů. Mnohem později Clinton připustil, že s Monikou nezákonný styk měl.

Vysoká politika

Ústavní žalobu, „impeachment“, na prezidenta a jiné vysoké vládní činitele,  může podat  kterýkoliv kongresman. Musí být předložena  kongresovému Justičnímu výboru, který má právo rozhodnout, že buď se k ní nepřipojí, nebo ji vyšetří. V prvním případě jde do šuplíku. V druhém ji prozkoumá a má opět dvě možnosti: podpořit  žádost o zbavení funkce, nebo ji zamítnout. Jde však jen o doporučení, které není pro kongres závazné a může zamítnutí přehlasovat.

O přijaté žalobě pak jednají  kongresmani během zvláštních sezení, která probíhají celkem stejně jako kriminální líčení. Obě strany mají obhájce a mohou předvolat svědky. K tomu, aby rozsudek byl platný, je třeba dvoutřetinová většina hlasů. Když ji obdrží, následuje druhé kolo líčení, tentokráte  v senátu, kde je rovněž zapotřebí super-většiny, aby nájemník v Bílém domě dostal výpověď.

Pro vysoké zločiny a přečiny republikánský kongres doposud  odsoudil dva demokratické prezidenty – Andrewa Johnsona a Billa Clintona. Avšak v senátu, kde vládli demokraté, obžaloba nenašla  dostatek podpory, a tak oba zůstali v úřadě. Američtí zákonodárci v horní i dolní sněmovně zatím vždy  ukázněně hlasovali podle partajní příslušnosti a linie. Dobře vědí, že dezerce je trestána odnětím volební finanční podpory a následnou ztrátou mandátu.

Čtenáři, kteří se mnou vydrželi a neztratili se v tom washingtonském politickém bludišti, zajisté ocení  složitost mašinérie impeachmentu, která mele jako boží mlýny a  v jejímž soukolí  se něco zatratí, něco vypluje na povrch, něco skončí na smetišti, něco způsobí tsunami. Pro nezasvěcené je to vysoká politika.

Trumpovy vyhlídky

Muslimka Rashida Tlaib je jednou z více jak tuctu žen, které se v loňských volbách dostaly do kongresu a přispěly k tomu, že demokraté dnes v něm mají dvoutřetinovou většinu.  Mohou tudíž podat na prezidenta ústavní žalobu a protlačit ji dolní komorou, kdy se jim zlíbí.

„My toho z k….. syna odsoudíme,“ prohlásila novicka Tlaib při prvním zasedání kongresu za všeobecného souhlasu. Jestli se chtěla zviditelnit, nemohla říct nic lepšího. Stala se idolem pro anti-trumpovce všeho ražení.

„Jen se neukvapit, timing is of essence,“ načasování je důležité, radí Nancy Pelosi, která je v americké politice téměř půl století.  „Spravedlivá věc sama nezvítězí, musí být také správně vybojovaná,“ dodává žena, která předsedá Sněmovně representantů, jak se správně říká kongresu, a která je třetí nejmocnější představitelkou v zemi po prezidentovi a jeho zástupci.

Co demokraté na Trumpa mají?

K prozrazení utajovaných skutečností Rusům zřejmě nedošlo, a kdyby ano, lze je vysvětlit a zdůvodnit tím, že to bylo ospravedlnitelné anebo za daných okolností rozumné, případně omluvitelné. Připomeňme si šalamounský rozsudek v kauze Aarona Burra a poučení, že zradu je nesmírně těžké prokázat.

I to nejhorší chování prezidenta, jeho útoky na politiky, tisk, jeho impulsivní a iracionální rozhodnutí, nic z toho nelze ani zdaleka označit za „velké zločiny a přečiny“. Tím méně sexuální prohřešek, pro který je skandalizován už víc jak rok. Demokraté jistě nechtějí jít ve šlépějích republikánů, kteří prohráli Clintongate, a  sedícího demokratického prezidenta nevypudili z Bílého domu, ale naopak přispěli k tomu, že tam zůstal další čtyři roky, protože jeho oblíbenost jen vzrostla.

Obžalovat Donalda Trumpa je riskantní, neboť může nastat bumerangový účinek. Impeachment by způsobil trvalé roztrpčení mezi jeho příznivci a utvrdil je v přesvědčení, že vláda je pod kontrolou zkorumpovaných elit. Vznikla by živná půda pro populistická hnutí, což by zhoršilo politickou kalamitu a patovou situaci v zemi.

Demokraté mohou Donalda Trumpa obvinit, ale nemohou ho odsoudit, protože v senátu neseženou šedesát sedm hlasů. Tam nemají ani prostou většinu.  Výsledek impeachmentu by byl stejný jako v případě Billa Clintona. Strany si mohly vyměnit role, ale základní politické skutečnosti se nezměnily.

Pařeniště vítězství

Nic z toho ovšem nevylučuje, že demokraté Donalda Trumpa přesto obviní.  Nasvědčuje tomu skutečnost, že tentýž den, kdy jednal  s korejským samovládcem Kimem v Hanoji, pozvali do kongresu jeho bývalého právníka Michaela Cohena a  kladli mu sugestivní otázky, týkající se prezidentova charakteru. Tisk a televize šíří a ještě dnes omílají jako pravdu Cohenova tvrzení, že Trump je  lhář, blázen, rasista a šejdíř, navzdory tomu, že je vyslovil  odsouzený křivopřísežník. Vyťukejte na Googlu Cohen testimony a objeví se víc jak milion odkazů na skandální  články, založené na jeho svědectví nejen v amerických, ale ve všech světových novinách.

Demokraté narazili na zlatou žílu, kterou hodlají sledovat až k ložisku. Výpověď Cohena trvala jen sedm hodin, a teď si zkusme představit, jakou bonanzou by byl impeachment, který se táhne po dlouhé a dlouhé měsíce, i víc jak rok, když máte právníky schopné všeho. Kdyby byl proces spuštěn v pravý čas, mohl by trvat až do finále prezidentské kampaně v příštím roce. 

Ty fůry polopravd a špíny ve stylu Cohena, které by se během té doby daly nakydat na Donalda Trumpa,  by sice nestačily na to, aby musel opustit Bílý dům, ale mohly by posloužit jako pařeniště vítězství demokratického kandidáta v příštích prezidentských volbách, které se kvapem blíží. Má tohle Nancy Pelosi na mysli, když říká, že timing is of essence?

Jan Vítek, český novinář žijící v Ženevě

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama