KOMENTÁŘ JANY KUNŠTEKOVÉ: Experti plni sil versus neschopní učitelé

Několikrát denně na běžného učitele útočí články a doporučení expertů na školství, pokud má tedy čas a náladu zapnout si internet i v době, kdy na něm nehledá výukové materiály či webináře, aby držel krok s dobou.
Obecná škola
Obecná škola

Články se nejčastěji týkají strategií vzdělávání, kritiky výuky a doporučení na zlepšení, objevují se vize vzdělávání v budoucnosti a vzájemná chvála - mezi experty, učitele nechválí nikdo. Zejména si pochvalují, jak vše dobře vytýčili, cílů dosáhli a stanovují si další. Splněno a překročeno.

Světy expertů a učitelů se čím dál více vzdalují, přestože se týkají jednoho tématu - školství. Běžná učitelka s plným úvazkem na základní škole, třídnictvím k tomu, je především uhnanou úřednicí s bičem termínů za zády a s lejstry, která musí vyplnit, a až poté učitelka, potýkající se s inkludovanou třídou a RVP pro jiný vesmír.  Běžný středoškolský učitel či učitelka se navíc, podle svrchu zmíněného, děsí státních maturit, testuje jak o život, a přesto neví, jak jeho/její studenti, s hodinovou dotací menší než malou, zvládnou státní maturitu srovnatelně s gymnazisty. Gymnaziální učitel to má u maturit o něco jednodušší, přece jen mají jeho svěřenci náskok v podobě většího množství hodin, u jazyků až násobného, ale zas mu občas přijde, že je to celé tak nějak k ničemu, protože se srovnává nesrovnatelné a gymnazisti by mohli mít maturitní zkoušku, která by o něčem vypovídala. Středoškolští učitelé navíc stále více bojují s nedocházkou do školy, rodiči omlouvanou, zejména v době, kdy se píší testy - aby si děti nezkazily známky.

Etudy, psané experty o tom, jak učitele a tradiční školství mohou v budoucnosti nahradit vouchery na vzdělání, jak řekl 11. května v rozhovoru pro web Aktuálně expert nad experty Bohumil Kartous, musí učitelům, potýkajícím se s nárůstem hodin způsobeným podstavem na většině škol, připadat stejně reálné jako problémy postav ve Hře o trůny. Stejně tak ředitelům, přemlouvajícím bábu, rozuměj kolegyni dávno v důchodu, aby odučila alespoň pár hodin týdně. A pod větou: „Školy totiž stojí před zlomovým okamžikem: technologie způsobují, že poznání, učení, informace jsou stále více a stále efektivněji dosažitelné jinde než ve škole. Buď se systém pod tlakem změn rozpadne a tradiční školství zanikne, stát bude dávat lidem vouchery, na základě kterých si budou sjednávat individuální vzdělávací služby pro děti a tím pádem dojde k vytvoření společenských kast dle socioekonomického statusu, nebo se ho podaří udržet", si nějak neumím představit nic kromě toho, že kastování už velmi úspěšně jede i tak. Protože Bohumil Kartous ale dodává, že pokud školství přežije nápor technologií a tím pádem zachrání společenskou soudržnost, budou v něm moci pracovat pouze učitelé, kteří „budou schopni tuto postupující změnu sledovat", oddechnu si, protože se mnou se zjevně nepočítá. Představa, že kromě RVP, ŠVP, TP, prospěchu jednotlivých žáků, jejich individuálních výukových programů, tzv. "ívépéček" a jejich docházky budu muset sledovat i postupující socioekonomické změny a nějak blíže nespecifikovaně reagovat, mě děsí natolik, že to vzdám sama. Ale jelikož znám myšlenkové pochody pánů a dam z různých think tanků a Eduinu, nejspíš se změny budou sledovat pomocí tučně placených přednášek a seminářů. A nějaké grantíky na oddálení nebezpečí voucherů, podle kterých by děti studovaly přesně to, na co mají předpoklady, ovšem jen ty se správným socioekonomickým zázemím, také potečou. Stanovíme nebezpečí a pak proti němu budeme bojovat. Protože na "kognitivní systém na bázi umělé inteligence, který dokáže perfektně stanovit úroveň matematické gramotnosti dítěte" opravdu běžný učitel nestačí a jeho kognitivní systém, opotřebovaný léty a čtením podobných výroků, také ne.

Bohumil Kartous má ovšem radu - do škol přijdou lidé, kteří „nabyli své profesní zkušenosti jinde než ve školství". Ať začneme, kde chceme, vždy skončíme u hrozby - učitel musí udržet tempo, jinak ho nahradí roboti, pardon, odborníci. Platy by se měly zvyšovat, to jistě, ale odborníci být musí. Abychom věděli, že nejsme nenahraditelní. Abychom si nevyskakovali.

Dále se ve stejném rozhovoru zmiňuje, že angličtinu se děti stejně naučí lépe v kyberprostoru než ve škole. Bodejť, chce se říct znalci poměrů, když některé děti dřepí v kyberprostoru i hodiny denně, ba i v noci. Slovní zásoba v angličtině tomu odpovídá, k pochopení předpřítomného času to ale nepřispěje. Co na to kognitivní systém, je jasné. Ve dne usíná.

Další expertní evergreen je inkluze. Tomáš Feřtek, další expert na školství ze stejné "stáje", tedy Eduinu, se sugestivně táže v úvodu článku převzatém na webu Česká škola a nazvaném "Inkluze v druhém poločase": „Jak si vyložit fakt, že v médiích se dnes s tématem inkluze skoro nepotkáte? Znamená to, že se ve skutečnosti nic neděje a nic se nezměnilo? Nebo naopak všechno funguje, a proto není důvod o tom psát a točit? Smířili se učitelé s tím, že budou mít ve třídách „jiné“ děti, nebo jim to ve skutečnosti vadí, ale netroufnou si to říct nahlas? Nebo se dokonce chystá tichá likvidace inkluze?“

Jiný vesmír. Inkluze se v médiích řeší často. Ještě častěji ve školách, kde se na vyšetření dětí se vzdělávacími problémy a poruchami chování v pedagogicko-psychologických poradnách čeká měsíce. Tomáš Feřtek se směje těm, kdo se obávali "katastrofických scénářů", které se nenaplnily.  Prostě si vzal nějakou statistiku a z ní vyčetl, že na jednu školu připadli dva až tři noví žáci, kteří by dříve šli do speciálních škol. To je kouzlo statistiky. A to speciální pedagogové mnohdy udávají, že sami neví, jak ministerstvo své statistiky tvoří. Někde dva "jiní", někde nula, někde deset i více - každý rok. Asi se nezeptal konkrétních učitelů, jak se jim i s tím jedním (dvěma) navíc pracuje, pokud jde o nezvládnutelné problémy. I kdyby jich v té statistice byly desítky na celkové počty, ztíží to práci mnoha učitelům - a některé vyžene ze škol. Další faktor - všechno se projevuje se zpožděním. Experta, který samozřejmě není učitel, asi nenapadlo, že školství má obrovskou setrvačnost, a také opomněl zmínit nasazení kantorů a kantorek ve snaze všechno zvládnout jako dřív - ale síly ubývají. Ovoce budeme sklízet až za pár sezón. O tom už ale bude možná psát jiný expert, tento se možná vydá zorat jiná pole. Stejně jako jiná expertka, Klára Laurenčíková, která se poté, co ve funkci předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání pomohla prosadit ministryni Valachové inkluzi počesku, dala do práce na Ministerstvu zdravotnictví, kde se zabývá "deinstitucionalizací psychiatrické péče", jednoduše řečeno rušením psychiatrických ústavů.  Jakousi "inkluzí na druhou". Má velké námitky i vůči návrhu zákona, který by umožnil, aby děti mohly být na žádost rodičů umisťovány do diagnostických ústavů. Prostě celoživotní vášeň. Inkluze. Doufám, že její další stanice nebude Ministerstvo spravedlnosti, respektive vězeňská správa. Představa, že si po deinstitucionalizaci vězeňství vrahové odpykávají doživotní tresty místo v dobře střežených věznicích v domácím vězení, mě opravdu děsí. Zvláště, kdyby jejich ostrahu měly v rámci dokonalé inkluze od vězeňské služby převzít neziskovky.

Všichni experti pracují více hodin než učitel. Jinak si nelze vysvětlit množství funkcí a úvazků, které mají: poradce ministra/ministryně několika ministrů, předseda/předsedkyně Výboru pro práva dítěte při Radě vlády pro lidská práva, úvazky na univerzitách, úvazky na ministerstvech, vedoucí komunikace společnosti Eduin, redaktor, publicista, odborný konzultant společnosti Eduin, nebo spisovatel a podobně.

Přesto nebo právě proto stíhají daleko víc práce než učitel s jedním, možná se dvěma úvazky, když chce bydlet v Praze. Asi proto nám nemohou rozumět, ani my jim. Oni nám stanoví skvělé úkoly a cíle pro blaho naše i námi vyučovaných dětí a my tomu nestačíme, což vede ke zvyšování vzájemného neporozumění. Vede to také k přemýšlení, jak kantory nahradit vouchery či čímkoli, co má lepší kognitivní schopnosti. Jak pravil jeden kolega sarkasticky: „Hlavně, aby nám pak neplatili vouchery ze Slevomatu.“

Metoda cukru a biče totiž funguje jen tehdy, když je i cukr. Pokud bič masivně převažuje nad cukrem, dochází k zániku organismu. O tom vědí své všichni, kdo se ocitli v "pracovním táboře" jakéhokoli režimu. A naše školství i učitelé v něm mají doslova "glykemickou krizi".

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama