KOMENTÁŘ JANY KUNŠTEKOVÉ: Jde o vyšší bezpečnost nebo větší výběr pokut?

Cesta ke skutečně vyšší bezpečnosti silničního provozu se skládá z mnoha cestiček. Nejhlavnější je promyšlené plánování a budování dopravní infrastruktury. Od stavby kvalitních dálnic přes odklánění tranzitní dopravy mimo centra měst a vesnic až po nastavení dopravních tras v obcích tak, aby doprava byla plynulá. Místo obchvatů a městských okruhů se však na našich silnicích množí měřící radary, umístěné často v rozporu s požadavky bezpečnosti.
Radar na silnici ilustrace foto youtube
Radar na silnici ilustrace foto youtube

reklama

Rozdíl mezi chytrým urbanismem a chaosem člověk snadno pozná, když přejede od nás do Rakouska. Rakousko je země jen o kousek menší než ČR. Zato mají díky Alpám výrazně složitější terén. Přesto mají všechna zemská hlavní města propojena sítí kvalitních dálnic. Jejich napojení až k hranicím je již dlouho samozřejmostí. Většina dálničních oprav se v Rakousku provádí rychle. Nikde není dálnice uzavřena na řadu měsíců, jak to známe z české D1, nebo dokonce let, jak to můžeme vidět na D3 do jižních Čech. V Rakousku stavební firmy nejen na dálnicích, ale i na důležitých silnicích v případě uzavírky pracují většinou ve dne i v noci. S cílem, aby oprava byla hotová co nejrychleji. Uzavírky a odklánění provozu do protisměru nebo na komunikace projektované na zatížení nižším provozem představují zvýšené riziko nehod. Rakouští dopravní inženýři to vědí. Stejně jako ti naši. Jenže naši jižní sousedé se chovají tak, aby riziko bylo co nejmenší. U nás se při výběrových řízeních na dodavatele oprav zřejmě uplatňují jiná kritéria.

Důraz na bezpečnost je v Rakousku poznat i na silnicích nižších typů. S výjimkou vysloveně místních komunikací v nejmenších obcích silnice města a obce obchází. Nejen dálnice, ale i silnice, které u nás označujeme jako I. třídy. Rakouské silnice také nejsou „obsypané“ dopravními značkami. Přitom mají cesty dobře a srozumitelně značeny. Průjezd Rakouskem a jeho městy je i pro cizince mnohem snazší než průjezd mnoha městy nebo silničními úseky u nás. V Rakousku jsem zatím za téměř 30 let, kdy jej často a pravidelně navštěvuji, nenarazila na nějakou záludnou past na řidiče, jejímž cílem je zvýšit výběr pokut.

Na dálnicích mají Rakušané maximální povolenou rychlost 130 km/h. Stejně jako u nás. Na ostatních silnicích mohou mimo obce jezdit o trochu rychleji – 100 km/h. Pokud se dopravním inženýrům nepodařilo auta z obcí rovnou vyvést, tak mají hlavní tahy s rychlostí 70 km/h. Nikde jsem však zatím neviděla nenadálé omezení rychlosti, jehož účelem je pouze být stanovištěm pro radar. Když rakouská police někam dá značku snižující rychlost, tak to vždy má důvod v nějakém bezpečnostním riziku. Nejčastěji kvůli právě probíhající opravě. Nepřehledné úseky nebo jiné hrozby bezpečnosti naši sousedé odbourávají cestou stavebních úprav.

Jak je tomu v ČR

U nás naproti tomu na téměř každém hlavním tahu do a z většího města najdeme takzvané pasti na motoristy. Nejznámějším příkladem je v Praze ulice 5. května, která je z jedné strany napojena na dálnici D1 a z druhé strany ústí do magistrály. Když pomineme fakt, že magistrála jako hlavní tah městem je největší dopravní zvěrstvo, jaké si lze představit, tak je nelogické v jednom zcela rovném a přehledném úseku snížit rychlost ze 70 km/h na 50 km/h. Úsek je sice řádně označen příslušnou dopravní značkou a dodatkovou tabulkou upozorňující na měření rychlosti, z bezpečnostního hlediska však jde o nesmysl. Na zhruba půl kilometru je snížena rychlost, aby přesně za druhou průjezdovou měřící kamerou byla rychlost zase zvýšena. Argument hluku v tomto případě neobstojí. Tento úsek je veden mezi kancelářskými budovami, v nichž v noci nikdo není. Jediným účelem, proč byla tato rychlostní past zbudována, je zřejmě zvýšení výnosu pokut od mimopražských řidičů. Z bezpečnostního hlediska jde o hloupost, protože prudké snížení rychlosti kvůli radaru způsobuje zbytečně mnoho srážek za sebou jedoucích vozidel. Podobná radarová past je i na příjezdu do Prahy z příbramské dálnice. I zde je rychlost v jednom rovném a přehledném úseku snížena ze 100 km/h na 50 km/h, aby pak byla zvýšena na 80 km/h. A to přesně na místě, kde končí radarové měření. I v tomto případě bylo při zřízení rychlostního „chytáku“ argumentováno hlukem. Právě zde má shodou okolností dům jedna naše rodinná známá. Ptala jsem se jí, jak se omezení rychlosti projevilo na hluku. Odpověděla mi, že velmi špatně. Po zavedení radarů hluk vzrostl. Předtím auta úsekem s rodinnými domy kolem silnice projela sice rychle, ale přece jen tišeji, než když na začátku úseku brzdí a na konci přidají plyn. Za vrchol pražské absurdity považuji padesátku na kilometrovém úseku uprostřed výpadovky z Vršovic napojující se na D1. Na celém úseku je sedmdesátka a jediný kilometr má sníženou rychlost a je obložen radary. Jde o rovný úsek, který je zaříznut více než 10 metrů pod okolní terén. V původně bezproblémovém úseku kvůli zpomalení vznikají kolony. Občas to také někdo, kdo situaci nezná z paměti, neubrzdí a ťukne do auta před sebou, které kvůli radaru zpomalilo. Instalací radaru byl tedy původně bezproblémový úsek přeměněn v místo častého výskytu dopravních nehod a kolon. Bezpečnostní logika postavená na hlavu.

Takto by se dalo ve výčtu nesmyslných pastí na řidiče pokračovat. A bohužel nejen v Praze. Podobné záludné úseky jde najít i v malých městech jako Trhové Sviny, které nemají obchvat. Zato radní pořídili sady měřících kamer na všech příjezdových cestách, které všechny vedou z kopce, takže opět brždění - aha, tady je radar -  i když domy tam ještě nejsou. Většina těchto chytáků byla vybudována ne kvůli zvýšení bezpečnosti, ale kvůli růstu výnosu pokut. S bezpečností nemají nic společného.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama