KOMENTÁŘ JANY KUNŠTEKOVÉ: Když padají stromy

Těžko popsat pocit nad zbytečně pokáceným stromem. Lítost, bolest, vztek. Naposledy jsem to zažila minulý pátek při pravidelné cestě z Prahy na jih Čech. Za Benešovem se na obzoru obvykle vynořil obrys tří smrků, které rostly osaměle na kraji vyvýšeného pole - jako tři bratři. Zdravé krásné stromy, s větvemi až na zem. Krásná dominanta. Jsou pryč.
kácení stromu foto AFP
kácení stromu foto AFP
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Marně jsem je vyhlížela - a pak jsem si všimla rozřezaných kusů dřeva, ještě s větvemi, na svahu nad silnicí. Vykácených bylo ještě asi dalších sto metrů dřevin vpravo směrem od Benešova. Proč? Čemu tak asi mohly vadit, dobrých šest metrů od silnice, která se sice neustále periodicky opravuje, ale rozhodně se nebude rozšiřovat o šest metrů do kopce.

Na silnici 1. třídy E55 v okolí Benešova probíhají každý rok opravy. Opravují se kupodivu již nedávno opravené úseky. Asi jako náhrada stavebním firmám za neprobíhající stavbu dálnice D3, která se již před lety zastavila u Miličína. A do Prahy zřejmě nikdy nepovede.

„Proč je pokáceli?“, říkám si opakovaně, kdykoli vidím podobnou spoušť. Asi se někdo nudil. Jsou také lidé, kteří nevydrží pohled na vzrostlý strom, aniž by nepřemýšleli o pile. Silničáři rádi kácí, rádi kácí i majitelé soukromých pozemků a také majitelé domů, kde je strom příliš blízko, padá z něj jednou do roka listí nebo celý rok jehličí. A stíní. Rádi kácí stavbaři a také řádný developer nejdřív vykácí, cokoli roste. Ke všem těm stromům, které sežral kůrovec a které kácet nestačíme, přibývají padlé stromy, které někde „překážely“.

V době, kdy začínáme regulérně šílet z klimatických změn a německá a švýcarská města a dokonce celá Velká Británie vyhlašují stav klimatické nouze, my u nás nadále masivně kácíme stromy.

Samozřejmě, co je to jeden strom proti změně klimatu a všem těm emisím, že? V době, kdy do konce světa zbývá nějakých 12 let, nás nějaké stromy nevytrhnou. Ale ony vytrhnou. Biolog Jan Pokorný, ředitel obecně prospěšné společnosti Enki, uvedl v jednom rozhovoru na internetu: „Ještě před 80 lety byly povinné aleje podél cest. Z jednoduchých důvodů. Všichni chodili pěšky - lidé, dobytek i armády. Stromy tam musely být kvůli klimatu. Když začnu dnes říkat, že strom chladí, je to největší objev. Je to přitom odvěká zkušenost exaktně vysvětlitelná fyzikou základní školy. Strom navíc poskytuje útočiště různým živočichům. Když je zdravý, vylučuje volatilní organické látky, terpenoidy, a ty působí antidepresivně. Procházka ve zdravém lese není jenom optický vjem uklidňující zelené barvy. Je to kvalita vzduchu, kyslík vytvořený fotolýzou vody s trochou ozonu, chemie těch terpenoidů, jehličí a listy vychytaly prach a další, co nevíme. Obecně nedoceňujeme úlohu stromů."

Mluví také o tom, kolik kyslíku strom vyrobí a kolik oxidu uhličitého váže, kolik vody zadrží a jak mnoho civilizací doplatilo na to, že si vykáceli lesy a vyschla jim půda. U nás k tomu přistupuje samozřejmě ještě hypermechanizované zemědělství a obrovské neproporční lány oseté jednou plodinou. Nejčastěji řepkou, extrémně náročnou na živiny, spotřebu nejrůznějších chemických postřiků a určenou k výrobě biopaliv. My si na našich polích za tu obrovskou ekologickou cenu ani nepěstujeme jídlo!

Ale zpět ke kácení. Je to otázka způsobu myšlení. Někdo vidí strom blízko domu a má strach, že mu na dům spadne. Někdo je rád, že má stín a ochranu před větrem. Bohužel, první kategorie lidí stále převažuje, soudě podle množství stromů pokácených ve městech a obcích. Stačí, aby někdo zažádal o pokácení stromu, který je příliš blízko, příliš vysoký nebo by mohl být nebezpečný, a městský nebo místní úřad zpravidla vyhoví. Někdy zkoumají kvalitu stromu, ale často ne - stromů je přece všude dost, a co kdyby spadla větev. Ten, kdo by strom rád zachránil a zabránil jeho pokácení, se to často dozví až v den, kdy přijdou muži s pilami, a to už je pozdě. Zbývá jen zírat na místo zkázy a ptát se „Proč?“, vždyť tomu stromu nic nebylo, v létě se tu udusíme...

Stromy se samozřejmě dají pravidelně kontrolovat, jako to dělají ve Skandinávii, kde „stromolezci“ pravidelně  ošetřují a zajišťují stromy v parcích a alejích. Ale to stojí peníze - je to jako vždy otázka priorit.

Jsem toho názoru, že stromy si zaslouží ochranu. Zejména vzrostlé stromy, které rostly celá desetiletí, někdy staletí. Jsou nejen krásné, ale chrání nás před suchem, kterého se sice bojíme, ale ne natolik, abychom si uvědomili funkci stromů v ochraně před suchem. Některé stromy samozřejmě chráněné jsou - ale tato ochrana by se měla rozšířit. Tak, aby opravdu nebylo možné pokácet zdravé stromy v podstatě jen proto, že z nich padá jehličí! Mám to štěstí, že žiju v jedné z posledních lokalit, kde je dosud zachován tzv. malý koloběh vody. Lesy jsou u nás zatím zdravé, kolem jsou převážně pastviny, všude dost křovin. I loni, kdy bylo sucho značné, u nás bylo zeleno a pršelo nejméně každý týden. Voda přitahuje vodu, říkával můj tatínek. Tam, kde je místo lesů, luk a rybníků jen beton nebo obrovské lány řepky, tam nemá vodu co přitahovat.

Zní to logicky, ale samozřejmě je daleko snazší propadnout apokalyptickým vizím konce světa díky globálnímu oteplování a  kategoricky žádat konec emisí - a asi i konec dýchání - než začít měnit krajinu tak, aby se na ní méně vydělávalo, ale dalo se v ní žít. V době, kdy vše měří peníze a kdy německé firmy (například Vestas) vyrábějí tak krásné větrníky, které nahradí ošklivé a emise produkující uhelné a nebezpečné jaderné elektrárny.

Biolog Jan Pokorný říká v závěru rozhovoru, věnovanému vysychání civilizací: „Společnost, tedy vědci a politici, se soustředí na to, že klima je tvořené atmosférou a skleníkovými plyny. V textech Mezivládního panelu pro klimatickou změnu se doslova píše, že hospodařením v krajině neovlivníme množství vodní páry, že ho ovlivňujeme tím, jak vypouštíme skleníkové plyny. S tím nelze souhlasit a je to pitomost. Když odvodním nějaké území, tak stoupá povrchová teplota půdy, ohřívá se vzduch a ten stoupá vzhůru a odnáší vodní páru rychle vzhůru. V doporučeních pro rozhodující sféry se píše jen o oxidu uhličitém a skleníkových plynech. Není tam ani slovo o tom, že měníme distribuci sluneční energie na zemi tím, co sluníčku nabídneme, tedy krajinným pokryvem. A není tam ani slovo o přímé úloze vody a rostlin v klimatu."

Oxid uhličitý se stal politickou veličinou, oficiálním škůdcem a oteplovačem, takovým „Chemickým Ali“. Jsou lidé, kteří jej prý vidí pouhým okem. Oficiální věda má velký zájem, dobře placený, aby dosáhla nízkouhlíkové společnosti. Mnozí vědci také věří více klimatickým modelům než svým zkušenostem. Debata o udržitelnosti života, která je tak potřebná, se zvrhla v ideologii, v diskuse o zdanění tohoto smrtonosného oxidu - a zdravý rozum zase dostal na frak.

Zdravý rozum nám ale říká, že začít musíme tady, kde jsme doma. A začít se chovat k přírodě tak, aby měly kde žít i naše děti. Protože život musí jít dál. Musíme doufat, že ty děti, které dnes stávkují proti klimatickým změnám, nepodlehnou dojmu, že mít děti je nemoudré nebo přímo škodlivé, protože tím zvyšujeme počet lidí na planetě. A pro své děti budou chtít život v krajině, kde je voda. Kde jsou stromy. Protože voda a stromy jsou nerozlučně spojeny. A tam, kde je voda, je i život.

 

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama