KOMENTÁŘ JANY KUNŠTEKOVÉ: O utrpení žáků v českých školách

Neuběhne týden, abych se někde nedočetla, že děti v českých školách trpí. Šikanou, přílišným množstvím učiva, tyranií učitelů a učitelek. Naposledy jsem se dočetla, že žáci trpí nudou, biflují se, a pro nic je to nepřipraví – ani pro život, ani pro práci. Píše paní či spíše slečna redaktorka, které odhadem může být tak 20 +.
učitelka - ilustrace
učitelka - ilustrace
foto pixabay
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Člověk by řekl, že by si redaktoři, kteří zajisté chodili všichni do školy a patřičně se tam nudili, měli vybrat. Tak snad buďto nuda nebo přetížení, ne? Nebo lze být přetížený a zároveň se nudit? Být šikanován a zároveň se nudit? Být týrán učiteli a zároveň se nudit? Někde mi tady asi něco uniká.

V kontextu stávky z minulého týdne je mi jasné, že takovýchto článků bude zase přibývat. Někdo – nevím kdo, opravdu – se rozhodl vytvářet negativní obraz veřejného školství a dal náležité peníze do dehonestační kampaně. Můžeme se samozřejmě ptát, komu negativní obraz školství a učitelů prospěje. Cui prodest? Určitě Ministerstvu financí, které prostě nechce přidat slíbené peníze ani na platy, ani na ostatní personální i materiální vybavení škol a povýšit je na evropskou úroveň. Stávka nestávka – koneckonců ministr školství Robert Plaga (ANO) prý minulý týden zvítězil. Nad kým, to se ještě neví – pravděpodobně nad školstvím. Jestli Ministerstvu školství? Tak daleko v konspiraci nezajdu. Rozhodně budou profitovat podnikatelé ve školství, kteří jen čekají, až rodiče vyděšení popisovaným utrpením dětí budou hledat nejbližší soukromou školu, kde se s jejich ratolestmi bude zacházet vlídně a beze stresu. Neziskové organizace ve školství také příliš nestojí o kvalifikované, patřičně zaplacené sebevědomé učitele, kteří jim nebaští jejich „expertní názory“.

Apropos, když jsme u toho stresu. Je skutečně tak důležité, aby děti vyrůstaly bez stresu? Tedy i bez nutnosti překonávat překážky a přizpůsobit se i nepříjemným okolnostem? Jistěže stres nemá být ochromující – ale při pohledu na vysmáté děti, podle mnohých expertů údajně vystresované učiteli, kteří je „trestají známkami“, si někdy říkám, že trocha stresu by jim prospěla.

Vůbec mě často napadá, a kolegové v diskusích to potvrzují, že my učitelé na jedné straně a na druhé straně redaktoři, kteří píšou o školách jako téměř středověkých mučírnách, kde snad není jeden pozitivní paprsek, žijeme v paralelních světech. Třeba frontální výuka, proklínaná jako univerzální Zlo. Nevím, opravdu, kdo ji dnes v převážné míře používá. V „zinkludovaných“ školách to podle mé vlastní zkušenosti nejde, protože tam máte několik skupin dětí, z nichž každá vyžaduje jiné tempo i rozsah práce. Od dětí s lehkým mentálním postižením, které mohou, ale také nemusí, mít asistenta, přes děti s poruchami pozornosti, které nevydrží u činnosti déle než pár minut, přes děti s Aspergerovým syndromem, pro které je každé vyrušení z rutiny bolestivé. K tomu průměrné děti a nakonec i ty nadané. Nepřeháním, takovéto složení žactva jsem na nejmenované základce na výuku jazyka skutečně měla. Jaká pak frontální výuka? Spíš dostihy od jedné lavice ke druhé. U jazyků obecně – pracuje se minimálně ve dvojicích, a to převážnou většinu času. Česká školní inspekce (ČŠI) ovšem tvrdí, že „frontální výuky je stále příliš mnoho“. Já za sebe dodávám, že pokud je ve třídě kolem 30 dětí, u některých předmětů to asi ani jinak nejde. Nelze u všeho tvořit zábavné programy, aby si děti na vše přišly samy. Frontální výuka je nejrychlejší a u motivovaných dětí efektivní. Prošli jí i všichni ti, kteří ji z pozice expertů pranýřují. Jsou takové módní vlny – a v současné době je frontální výuka, tedy ta klasická, kterou známe z dětství a z filmů, prakticky tabu. Nezaslouženě špatná pověst, řekla bych. Když už jsme u té české školní inspekce – ostatně soudím, že ČŠI delenda est - neznám jinou profesi vysokoškoláka, podprůměrně placenou, kde by se pracovník před důchodem, na kterém stojí polovina chodu školy, děsil třicetileté inspektorky, „nabrífované“ poznatky, jakže má vypadat pokroková výuka. Ve Finsku, notoricky nám dávaném za vzor, aniž by se zmínila prestiž tamních učitelů, školní inspekce vůbec neexistuje. Za chod a prestiž školy ručí ředitel a učitelé.

Pokud mají všichni ti pisatelé, kteří vidí trpící děti, pravdu, pak jsem věnovala život ničení dětských dušiček. Podle reakcí mých bývalých i současných žáků a studentů - a že jich po třiceti letech už jsou tisíce – to tak naštěstí nevypadá. A tak to bude v současné kampani se vším. Dokud si to ale učitelé neuvědomí a budou se snažit zavděčit všemocným médiím a jejich zadání kritizovat na učitelích prakticky všechno, bude se po nás jen ještě víc šlapat. Jak nám ukázal minulý týden, konečně jsme zvedli hlavu. Kolik škol stihlo v šibeničním termínu stávku řádně připravit, není rozhodující. To, jaký stávka vzbudila odpor a zděšení nejen u MŠMT, ale i u všemožných expertů, dokazuje, že se vyplatila. Propříště ještě více sebevědomí a nebát se. Veřejnost si na naše požadavky zvykne. A možná přestane i baštit podobné články o utrpení dětí v českých školách a uvědomí si, že se tu hraje o to, zda bude školství v přijatelné kvalitě v budoucnu pro všechny – nebo jen pro movité.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama