Vyrůstala jsem v době tzv. reálného socialismu. Bolševik se s životním prostředím moc nemazlil. Mnoho řek se v důsledku výstavby těžkého průmyslu proměnilo v páchnoucí stoky. Čističky byly budovány jen někde, a to až v samém závěru minulého režimu. Lesy v Jizerských a Krušných horách masově likvidovaly kyselé deště, které vznikaly v důsledku exhalací vypouštěných z komínů neodsířených hnědouhelných elektráren. Na mnoha místech i prostý laik, který nebyl expertem na ekologii, viděl, že životní prostředí chátrá. A že je situace každým rokem horší. Nikdo tehdy neměl přesnou představu o nějakém datu nebo hranici, při jejímž překročení nastane katastrofa. Ale příznaků zhoršování si mohl všimnout kdekdo.
Příliš pochopení neprojevoval minulý režim ani pro občanské aktivisty, kteří se odvážili veřejně vyjádřit svůj názor, pokud odporoval linii strany a vlády. Pro ně měla komunistická vláda v zásobě pohotovostní pluky SNB s obušky a vodními děly. Přesto u nás už v době tuhé totality působily ekologické organizace. V mládí jsem byla členkou Hnutí Brontosaurus. S dalšími mladými lidmi, kterým záleželo na přírodě, jsme jezdili ve volném čase do přírody, pořádali různé akce a také sázeli stromky. Do míst po polomech nebo na rekultivace po těžbě uhlí. Při sázení nebo večer u táborových ohňů jsme nadávali na politiku tehdejší vlády, která vedla k ničení nejen životního prostředí. Naše „brblání“ v lesích na politice Husákova režimu samozřejmě nic nezměnilo. Bolševik, který neměl moc v oblibě, když se lidé shlukovali sami bez toho, že by je strana a vláda organizovala, nás však nechával na pokoji. I „nejkovanější kádry“ na ÚV KSČ totiž braly v potaz, že za těmi „podivnými máničkami“ v maskáčích a s krosnami na zádech zůstával odvedený nějaký kus práce.
V devadesátých letech byly naštěstí hnědouhelné elektrárny odsířeny. Stromkům, které jsem spolu s kamarády předtím zasadila, to umožnilo přežít a vyrůst. Dnes jsou z nich ztepilí velikáni. Krušné i Jizerské hory, které byly v době mého mládí šedivé, jsou dnes krásně zelené. Samozřejmě nejen díky práci mládežníků z Brontosaura. Ale i my jsme přispěli svojí trochou do mlýna. A dnes má tato trocha podobu stovek zalesněných hektarů.
Dnešní děti mohou vyrazit demonstrovat za klima bez obav. Před vládními ani stranickými budovami na ně nebudou čekat obrněné transportéry s radlicemi na odhrnování demonstrantů. Ani policejní těžkooděnci vyzbrojení plexisklovými štíty a dlouhými obušky. Do cesty jim vstoupí maximálně televizní štáby s kamerami a fotografové předních novin. Nikdo se jich ani nedovolí zeptat na to, jestli vědí, z čeho byl vyroben „papundekl“, na němž mají napsána hesla o nutnosti ochrany životního prostředí. Vyfotit s uvědomělou mládeží se možná přijde i leckterý ministr, poslanec či starosta nebo zastupitel. Obávám se, že páteční demonstrace za klima bude mít na politiku vlády stejný dopad, jako naše „brblání v lesích“.
Jen to sázení stromů mi u toho dost chybí. Organizátoři protestů za klima označovaných jako Fridays for Future tvrdí, že do okamžiku, kdy se zkáza světa stane neodvratnou, nám zbývá pouhých 12 let. O to víc bych v rukou lidí, kterým záleží na záchraně přírody, čekala rýče, konve a sazenice stromků. Mezivládní panel o změně klimatu spočítal, že planeta k odvrácení hrozeb spojených s globálním oteplováním nutně potřebuje v nejbližších letech vysadit asi bilión stromů. Výpočty této organizace, která za své snahy o záchranu životních prostředí obdržela Nobelovu cenu míru, potvrdila i skupina vědců působících v rámci OSN.
Možná je problém i v tom, že dnešní mladí vlastně nemají kam jít jako brigádníci ty stromy sázet. Dnes je zcela zdevastována Šumava. Dřívější hluboké zelené hvozdy se proměnily v šedé odlesněné kopce plné pahýlů mrtvých stromů maximálně s podrostem opět smrčků, tedy monokultury ne nepodobné té, která schne o patro výše. Místo obnovy šumavské přírody profesionální aktivisté z nevládních neziskových organizací chrání původce zkázy – kůrovce. Hnutí Duha aktuálně navrhuje rozšíření bezzásahových zón v Šumavském národním parku. Tam, kde by pomoc mladých při sázení stromů byla nejvíce potřeba, jim vstup zakazuje zákon a vnitřní předpisy národního parku.
I po restitucích je nadále největším vlastníkem lesů stát. K jejich správě má státní podnik Lesy ČR. Jenže v něm už dávno nepracují žádní lesníci ani hajní. Lesy ČR už nezaměstnávají dokonce ani dřevorubce s motorovými pilami na kácení stromů a zpracování dřeva. Tento podnik už dokonce nemá ani žádné sazenice, které by mohl mladým rozdat k zasázení na místech po těžbě, řádění kůrovce nebo po polomu. Stal se z něj byrokratický moloch, který jen podle zákona o veřejných zakázkách úřaduje zadávání lesnických prací soukromým firmám. Velkou část zakázek od něj získávají firmy z koncernu Agrofert, jehož beneficiářem je shodou okolností současný předseda vlády Andrej Babiš (ANO). Ostatní dodavatelské firmy jsou zase napojeny na další vlivné parlamentní politické strany. O mnoho lepší není situace ani v lesích, které jsou v majetku obcí. V nich také působí najaté firmy, které si stěžují na nedostatek pracovních sil a na práci do ČR dováží Ukrajince a Mongoly.
Jako učitelka němčiny a angličtiny bez formálního vzdělání v oblasti ekologie se necítím být povolána prorokovat, jestli konec světa nastane za 12 let nebo později. Srdce milovnice přírody a dítěte vyrostlého v šumavských lesích mi však říká, že takto to není dobře.
Jana Kunšteková
Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajsví FTV Prima.
