KOMENTÁŘ JANY KUNŠTEKOVÉ: Proč pořád ještě učím?

České školství žije z podstaty a spotřebovává své poslední rezervy. Dokládají to i výsledky testů Programu pro mezinárodní srovnávání studentů (PISA). Výsledky našich studentů se od roku 2006 výrazně zhoršily. Zatím se stále držíme nad průměrem.
 ŠKOLÁM CHYBÍ PŘES ŠEST TISÍC UČITELŮ
ŠKOLÁM CHYBÍ PŘES ŠEST TISÍC UČITELŮ
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

V žebříčku výdajů na školství jsme v Evropě na posledním nebo předposledním místě. Podle toho, jestli je měříme jako procento hrubého domácího produktu. Nebo jako výdaje na jednoho obyvatele přepočtené paritou kupní síly. Když porovnáme peníze, které stát investuje do  školství  s výsledky testů našich studentů, jde vlastně o malý zázrak.

Mé komentáře o školství nevyznívají zrovna optimisticky. Popisuji v nich to, co vidím, zažívám a čtu, co zažívají a popisují moji kolegové. Díky spolku Pedagogická komora a jeho FB stránce máme docela slušné fórum, kde se lze mnohé dozvědět. I to, co snad člověk ani vědět nechce. Ať už různí experti i Nadační fond Eduzměna, jejichž studii „Analýza výzev a vzdělávání v České republice“ jsem zrovna měla tu čest přečíst, sepisují a vyprávějí, co chtějí, hlas učitelstva je jasný - chybí respekt, klid na práci s dětmi a studenty, peníze, vybavení. Přebývá administrativa, útočnost rodičů i dětí, testování, celková psychická zátěž se neúnosně zvyšuje. Ostatně zmíněná studie tomu dává za pravdu, i když používá odborné formulace, musela nutně k takovému závěru dojít. Objevuje se i termín syndrom vyhoření. Cituji: „V České republice je podle studie Ptáček et al. (2018) vystaveno dlouhodobému stresu přibližně 60 % českých učitelů na základních školách. Polovina z celkového počtu učitelů je poté ohrožena syndromem vyhoření, přičemž silné ohrožení uvádí 18 % českých učitelů základních škol. Míra ohrožení syndromem vyhoření je podobná u mužů a žen s tím, že muži jsou spíše ohroženi emocionálním vyhořením a ženy fyzickým vyhořením (Ptáček et al. 2018). Zdroje vyhoření učitelů jsou nejčastěji: dlouhodobý stres, nedostatek volnočasových aktivit, nedostatečná podpora rodiny, neschopnost oddělovat práci a volný čas a nezdravý životní styl.“

Proč učitelé odchází ze školství

Neschopnost oddělovat práci a volný čas - přeloženo - práce po večerech a odpoledních pro školu. Z průzkumu, který si interně udělala Pedagogická komora, vyplynulo, že průměrná pracovní doba učitele je kolem deseti hodin denně, u třídních někdy i více. K tomu připočtěme, že na stále více školách se učí  tzv. nadúvazkové hodiny - protože není dost kvalifikovaných učitelů. O aprobovaných ani nemluvě. Takže se učí týdně o osm i deset hodin víc, než je úvazek. Volný čas? Možná soboty a neděle. Možná. Legendy o tom, jak jsou učitelé v poledne doma, mám nejraději. Jak takové množství nadúvazkových hodin, které by vlastně měl odučit někdo jiný, kdyby na škole byl, ovlivňuje zveřejňované průměrné učitelské platy, to je další otázka.

Samozřejmě ani Eduzměna se nevyhnula mantře o „odbornících“, kteří mají nastoupit do školství a vyřešit tak nedostatek učitelů. Problémy se hledají leckde, většinou ale ne tam, kde jsou. „Učitelé považují systém výuky na pedagogických fakultách za zastaralý. Důsledkem je pak nedostatek učitelů ve školství. Učitelé se domnívají, že školství by tak mělo být více otevřeno učitelům, kteří nemají vzdělání z pedagogických fakult. Podmínkou je ovšem dostatečná kvalita pedagogického minima." Nedostatek učitelů rozhodně není následkem zastaralosti fakult, ale toho, že mladí učitelé do škol nenastoupí nebo záhy odejdou. Ve studii se uvádí, že nejčastěji do dvou let. Možná je fakulty nedostatečně připravily - dokonce je to dost dobře možné. Otázka je, jestli na povolání, kde ohodnocení není valné, společenská prestiž klesá a inkluze počesku řádí, lze vůbec připravit. Když navíc absolventku oboru čeština - dějepis ředitel ze zřejmého zoufalství dá učit matematiku, pak o nějaké přípravě na fakultě už vůbec nemůže být řeč. Alfa a omega je ohodnocení - samozřejmě i finanční - takové známkování učitelů - a společenské, tedy verbální hodnocení. Často nepublikovatelné.

Kdo dělá z učitelů veřejné nepřátele

Kampaň, nastartovaná někdy kolem roku 2010, kdy mimochodem vznikla obecně prospěšná společnost EDUin, systematicky kritizující učitele takřka nepřetržitě, přinesla své ovoce. Učitelé mohou za vše, zejména za zkažená vysvědčení nadprůměrně inteligentních dětí, což jsou podle rodičů všechny, Gaussově křivce navzdory. Jen učitelé s nimi neumí pracovat. To je shrnutí článků a studií, které různí experti denně chrlí. Bohužel. Ne, že by učitelé dělali všechno dobře - jsou to jen lidi. Ale že by všechno dělali špatně? Proto také spousta kolegů ze školství odchází. Učitelů není nedostatek, jak říká kolega z Pedagogické komory Janek Wagner. Nedostatek jich je pouze ve školství. Přitom ale zdaleka nejde jen o ohodnocení učitelů - celková podfinancovanost svědčí o tom, jakou „prioritou“ je  školství jako celek pro všechny vlády bez rozdílu barev.

Proč tedy pořád ještě ve školství jsem? Na to se ptají mnozí, já sama i kolegové, kteří ze školství už prchli. Já nejen za sebe odpovídám: „Protože to je pěkná práce.“ Navzdory všemu, práce s dětmi a studenty je dobrá práce. Užitečná. Když se ohlédnu za třiceti lety svého působení ve školství, převážná většina vzpomínek je pozitivní. Děti, které jsem něco naučila, děti, které šly dál jazyky studovat a které se jimi dnes živí. Protože mistr se nepozná podle toho, kolik má žáků, ale kolik vychová mistrů. Pár se mi jich povedlo, včetně mé dcery. Další spousty dětí jsem připravila na zkoušky, maturity, státnice. Pěkná práce to je. Dává člověku pocit, že dělá něco potřebného, což většina lidí k životu potřebuje. K plnohodnotnému životu ano. Navzdory různým módním názorům, že svobodný člověk se může rozhodnout, že pracovat nechce. Mluvím samozřejmě o lidech, kteří pracovat mohou, abych nebyla špatně pochopena. Práce je fůra, jen ji nikdo nechce zaplatit. To platí i o té práci s dětmi, mládeží a studenty - prostě o práci pedagogů i všech, kterých je pro zajištění provozu škol třeba. Kdysi jsem četla velmi zajímavý článek „Práce na hovno“, promiňte vulgarismus. Tam se mluví o tom, že zaměstnání je dost, ale málokdo dělá skutečnou práci. Zdánlivě trochu protiklad k tomu, co píšu já, ale v jednom se s autorem statě, Davidem Graeberem, shoduji.

Bez koho se svět obejde

"Co by se stalo, kdyby se některá konkrétní skupina zaměstnanců zcela vytratila? Říkejte si, co chcete, o zdravotních sestrách, popelářích nebo mechanicích, ale je evidentní, že kdyby zničehonic zmizeli v oblaku kouře, následky by byly okamžité a katastrofické. Svět bez učitelů či dělníků v docích by začal mít problémy velmi rychle, a dokonce i bez autorů sci-fi nebo muzikantů by byl svět nepochybně horším místem. Není už ale vůbec tak jasné, čím by lidstvo trpělo, kdyby měli podobně zmizet všichni výkonní ředitelé „private equity“ firem, lobbisté, PR výzkumníci, pojišťovací agenti, telemarketéři, exekutoři nebo právní poradci. Hodně lidí má dokonce podezření, že by se svět jejich neexistencí zlepšil." Já k tomu dodám - určitě by svět utrpěl zmizením učitelů, ale jestli by utrpěl zmizením expertů na školství – o tom silně pochybuji. Ministerstvo školství si zřejmě myslí opak, protože do expertní komise ke školství nepozvali jediného učitele.

Když se ohlédnu za svou celoživotní prací ještě jednou, vidím výrazný posun k horšímu v mých vzpomínkách směrem k přítomnosti. V devadesátých létech zažívali učitelé nebývalou svobodu, i v pojetí učení, i v přístupu nadřízených orgánů. Toto se začalo po roce 2000 dramaticky zhoršovat. Přibývalo administrativy, ubývalo možností dalšího vzdělávání - v oboru, všeobecných školení je dost - hrazených zaměstnavatelem. Dnes máme téměř stejnou míru papírového "útlaku shora" jako zažívali kdysi mí rodiče za bývalého režimu. K tomu čelíme neustále vzrůstající agresivitě dětí i rodičů, viz poslední kauza s fackou učiteli v Bílině. Dříve nemyslitelné, nepochopitelné.

Práce má přínos jen tehdy, pokud pozitiva převažují nad negativy. Kolegové, kteří se rozhodli ze školství odejít, zvážili oboje. Přibývá jich každý rok. Každý rok odcházejí zkušení učitelé a odcházejí prakticky bez náhrady.

Čím dál víc byrokracie

Studie Nadačního fondu Eduzměna k tomu poznamenává: "Ke zvýšení motivovanosti učitelů  by přispělo, pokud by se snížila administrativní zátěž, na kterou poukazují někteří učitelé. V tomto kontextu zmiňují také posílení počtu nepedagogických pracovníků, kteří pomáhají s různými podpůrnými činnostmi (např. dozor apod.). Zatížení činnostmi, které nesouvisí přímo se vzděláváním, učitele z dlouhodobého hlediska demotivuje. Mezi činnosti, které učitele nejvíce zatěžují, patří: příprava materiálů na výuku, tematické plány, evaluační dotazníky, GDPR, inkluze a obecně administrativní činnosti nesouvisející s výukou." Pak by jistě mnozí ve školství zůstali, i za horšího finančního ohodnocení.

Největší problém - inkluze

Inkluze je pak zcela samostatná kapitola. Ta spotřebovává slušné množství peněz, desítky miliard ročně, a přitom je pořád finančně i personálně nedostatečně zajištěná. O zrušení „povinné“ inkluze ale nemůže být ani řeč. V závěrečném shrnutí studie se praví: „Z pohledu expertů představuje inkluze důležitý projekt, který bude vzhledem k sociálním a demografickým trendům nabývat na důležitosti. V tomto ohledu jsou kapacity a aktivity státu vnímány jako ne úplně dostačující. Experti např. poukazují na fakt, že některé neziskové organizace jsou výrazně napřed ve srovnání s aktivitami státu. Např. nezisková organizace Meta dle expertů v zásadě ve vzdělávání cizinců supluje roli státu a poskytuje kvalitu služeb, která je nad rámec aktivit státních institucí.“

Takže je vymalováno - inkluzi zajišťují neziskové organizace a tak tomu bude i nadále. Dle názoru expertů. U učitelů je tomu poněkud jinak: "Pohled na inkluzi ze strany učitelů se liší podle typu školy. Učitelé na gymnáziích hodnotí inkluzi spíše pozitivně, učitelé na odborných školách jsou pesimističtější. Argumenty proti inkluzi jsou:

- učitel nestíhá učivo a nemůže se věnovat ostatním žákům,

- učitelé nemají potřebné znalosti a dovednosti,

- skepse k odbornosti asistentů pedagoga,

- děti se speciálními vzdělávacími potřebami jsou terčem posměchu ostatních dětí, 

- tempo probírání učiva je na děti se speciálními vzdělávacími potřebami příliš rychlé – nemají vlastní tempo,

- pokles celkové motivovanosti ve třídě."

Učitelů základních škol, kteří se potýkají s inkluzí nejvíc, se nikdo nezeptal… Na gymnáziu se učitelé s dětmi s lehkou mentální poruchou nesetkají a nadané děti s Aspergerovým syndromem či fyzickým postižením byly na gymnáziích už dávno před vyhláškou o inkluzi z roku 2016.

U mě vedla inkluze počesku k úprku ze státního školství. Právě proto, že jsem „orientovaná na výsledky“. Jsem učitelka a chci učit a naučit. Nejsem speciální pedagog a přiznám se, že raději půjdu na metodické školení v jednom z jazyků, které učím, než abych začala studovat speciální pedagogiku. Ne, že bych si s třídou, kde jsou děti s individuálním výukovým plánem v množství větším než malém, neuměla poradit. Málotřídku zvládnu, ale stojí to příliš sil. A je to to, co chci dělat? Nemít čas na motivované a nadané děti? Myslím, že takových je nás víc. Až bude imperativem na všech stupních, že škola nevzdělává, ale socializuje, bude čas skončit definitivně. Kdo přijde po nás, toť otázka. Možná experti na mediální výchovu, která podle České školní inspekce a dané studie má co zlepšovat.

V úvodu studie „Analýza výzev a vzdělávání v České republice“ jsou zveřejněny různé mezinárodní průzkumy kompetencí a gramotnosti českých absolventů jednotlivých stupňů škol. Mírně se liší, ale vyplývá z nich jedno - výsledky našich dětí jsou v mezinárodním srovnání mírně nadprůměrné. V testech PISA došlo od roku 2006 k silnému propadu, ale držíme se. Když porovnáme peníze, plynoucí do školství na jedné straně a výstupy na druhé, jde vlastně o malý zázrak, který je dán především nasazením učitelů a také určitou setrvačností systému, který ale už dosluhuje -  i s těmi učiteli.

Další stohy popsaného papíru

Celkově jsem za svou osobu došla k názoru, že Eduzměna není změna. Kvituji s povděkem, že si dali takovou práci a sestavili studii, kde se dá rozhodně leccos vyčíst. Pojmenovali dobře i většinu problémů, kterými české školství trpí. Jen ty závěry a doporučení  - člověk má pocit, že jsou dopředu dané a vedle velmi rozumných doporučení - například aby koncepce školství byla stanovena alespoň na dobu 8 let - se objevují rady, které jsou součástí problému. Třeba větší zapojení rodičů do fungování škol. K čemu? Učitelé se také nezapojují do fungování rodiny - pokud nemusí. A mnozí rodiče si ono zapojování představují opravdu svérázně a stávají se jedním z faktorů, proč mladí učitelé opouštějí školství.

Další - inkluze je důležitá a bude stále důležitější - čili nic se nezmění.

Alternativou k pedagogickému minimu, které musí absolvovat odborníci z praxe, by mohly být týdenní či dvoutýdenní kurzy.  Ne, že by "výcvik učitelů" byl nesmysl. Ale pouze jako doplněk studia na fakultě jakožto garance vzdělání. Jestliže jednou slevíme z požadavku na plnou kvalifikovanost učitelů, už se zpátky nedostaneme. Inženýr také musí vystudovat techniku, ne se někde "docvičit". Didaktika je pro učitele stejně důležitá, jako pro lékaře anatomie. Jen se musíme vzpamatovat a přestat platit pedagogické fakulty za vědu, jako je tomu dnes, a začít je platit za přípravu učitelů. Tady ta změna může začít.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama