KOMENTÁŘ JANY KUNŠTEKOVÉ: Vyžeňme ze škol politické školení žactva

Bývalý předseda Strany zelených a do loňska radní hlavního města Prahy Matěj Stropnický si na svém facebookovém profilu pochválil, jak se daří multikulturní výchově na školách.
školní výuka ilustrace foto youtube
školní výuka ilustrace foto youtube

reklama

Po besedě o vlastenectví se žáky nejmenované základní školy se s veřejností podělil o obdiv k hodnocení jednoho z dětí, které prohlásilo či napsalo: „Naše země se nachází ve světě plném jiných zemí, které jsou ovšem v jádru stejné." Podle bývalého pražského radního je to nádherné. „Tak skvěle vyjádřený internacionalismus jsem jakživ nečet,“ napsal na svém profilu Stropnický. Přepisuji doslovně včetně slangového „nečet“.

V diskusích nad problémy školství a mizerného platového ohodnocení kantorů jsem se od neučitelské veřejnosti v poslední době dočkala mnoha výtek na adresu poklesu úrovně vzdělání a nárůstu ideologické masáže dětí. Po přečtení statusu bývalého předsedy Zelených musím dát kritikům našeho školství částečně za pravdu.

Odpověď, že „všechny země jsou stejné“ je na pětku ze zeměpisu. V tomto předmětu by kolegové dítě měli naučit, že různé země mají různé krásy. Třeba že Rakousko má nádherné vysoké Alpy a Chorvatsko moře, v němž se v létě příjemně koupe. Nebo že ve Francii pěstují skvělé víno a v Řecku chutné olivy. Ze školní výuky zeměpisu by si dítě mělo odnést i základní vědomosti o tom, že Švýcaři vynikají v přesném strojírenství – jako je světově proslulá výroba hodinek -  a Japonci zase v elektronice. Nebo o tom, že v zemích na Arabském poloostrově se těží ropa a v Chile pro změnu měď a ledek.

Nemluvě o tom, že země nejsou stejné ani v tom, jak která hospodaří a jak která „těží“ i z bohatství zemí ostatních. Spojené státy a Mali nejsou v jádru stejné země. A nejen proto, že USA  mají jaderné zbraně a Mali ne.

S odpovědí dotyčného dítěte může být náramně spokojeno bývalé vedení Ministerstva školství v čele s exministryní Kateřinou Valachovou (ČSSD) a stále ještě funkce zastávající vrchnost Národního ústavu pro vzdělávání (NÚV), které razí tezi, že škola nemá děti vzdělávat, ale socializovat. Tuto teorii dříve prosazovaly nevládní neziskové organizace složené převážně z neučitelů. Kantoři  na ně zpočátku nahlíželi jako na nějaké divné exoty s poněkud výstředními názory. V posledních letech si však tuto filozofii vzdělávání osvojily i nejvyšší státní úřady ve školství.

V současné době se mezi NÚV a neziskovkami zaměřenými na školství zcela vážně diskutuje o tom, že hlavním úkolem školy už není předávat poznatky a informace, které si přece každý může najít na internetu. Znalosti by podle těchto teorií měly být nahrazeny komunikačními dovednostmi, mediální gramotností, kritickým myšlením a podobně.

V některých školách už tuto teorii zřejmě zvládli v předstihu zavést do praxe.

Současně mi to nedá, abych se jiných kolegů nezastala. Je sice pravda, že se mezi námi najdou i tací, kteří nerespektují zákonný zákaz politické agitace ve školách, který je obsažen v § 32 školského zákona. A místo výuky se zabývají sundáváním obrazů prezidenta republiky a následným zahrabáváním do kompostu za přítomnosti kamer.  Jde však o nepatrnou menšinu, které se ale dostává velké publicity. Což v mnoha lidech může vyvolávat dojem, že jde o masový jev.

Výtky o ideologické masáži dětí by správně měly směřovat na adresu nevládních neziskových organizací jako Člověk v tísni, které jezdí do škol provádět „politické školení“ žactva. A zejména na adresu ředitelů škol, kteří tyto akce, jež jsou v rozporu se zákonem, ve škole povolí. Pokud je sami rovnou neorganizují.

Nejsem zastánkyní školy jako do sebe zahleděné a pro lidi z venkovní praxe nedobytné tvrze. Přednášky a vystoupení vynikajících odborníků, kteří v profesním životě něco zajímavého dokázali, mohou být pro děti velmi inspirující. Vyprávění například několikanásobného vítěze Rallye Paříž – Dakar Karla Lopraise o zajímavostech zemí, do nichž jej motoristická soutěž zavedla, může být pro děti velmi přínosné. Takové vystoupení je jistě učitelem i dětmi vítané zpestření výuky nejen zeměpisu. Podobně by mohlo dětem zpopularizovat třeba hudební výchovu vystoupení některého skvělého muzikanta. Ať již jde o zástupce klasické hudby, jako například houslisty Jaroslava Svěceného. Nebo třeba i zpěváka Josefa Vojtka z rockové kapely Kabát. Oba mohou dát dětem příklad úspěchu, dosaženého kombinací talentu a píle. Kdysi dávno v mém dětství byly živé ukázky hudebního mistrovství stálou součástí školní výuky. Nejednoho hudebníka nasměrovalo na jeho budoucí kariérní dráhu právě osobní setkání s živou hudbou, které mu zprostředkoval školní koncert.

Do škol určitě patří i přednášky zástupců Červeného kříže o poskytování první pomoci. Nebo policistů, kteří mají dětem co říci nejen k drogám.

Politici však ve škole nemají co dělat. Zákon to totiž zakazuje. Při stritktním dodržování zákona by se tedy ředitel dotyčné školy měl u zřizovatele zodpovídat z porušení zákazu politické agitace ve škole. Kdyby si jej radní pro školství za Stropnického vystoupení předvolal  „na kobereček“, tak by se ředitel školy možná upřímně divil. Zřejmě by se dovolával příkladů vystoupení jiných  „nepolitických politiků“ v rámci akcí jako Studenstké volby. S touto atrakcí objíždí školy organizace Jeden svět ve spolupráci s neziskovkou Člověk v tísni. A zdaleka nejde o jediný minimálně hraniční průnik politiky do škol.

Škola má samozřejmě žáka vzdělávat komplexně. Včetně poskytování informací o uspořádání státu a obcí. Od toho je ve školách předmět Základy společenských věd. Škola by však v žádném případě neměla být agitačním střediskem žádné politické strany nebo místní pobočkou hlasatelny jediného správného politického postoje. Škola má být politicky neutrální.

Zákaz politické agitace ve školách se do školského zákona dostal krátce po sametové revoluci.  Do tehdejšího zákona o soustavě výchovy a vzdělávání se dostal při novele v roce 1990. V reakci na politickou „nalejvárnu“, kterou v rámci předlistopadové Občanské nauky prováděli ve školách učitelé, kteří tehdy většinou byli vedoucími školního výboru KSČ nebo Svazu československo-sovětského přátelství. V době, kdy jsem sama byla dítětem školou povinným, si už z tohoto politického školení žactva většina lidí tropila legraci. Mezi lidmi kolovala řada vtipů podobných tomu, kdy příslušník SNB potká v Praze na ulici plačícího chlapečka, který nemůže najít Lenina. Když na esenbákovu námitku dítě odvětí, že se ve škole učili, že Lenin je věčný, je dítě poučeno, že jsou v ulici Žitné.

Zákaz politické propagandy byl převzat i do současného školského zákona. Politici ani neziskovky nemají na školách co hlásat žádný z ideologických názorů. Včetně politické filozofie „stejnosti“ lidí a zemí. Stejně jako jsou různé země, jsou různí i lidé. Roman Šebrle je skvělý atlet. Profesor Pavel Pafko je zase pro změnu vynikající chirurg. Každý je jiný. Profesor Pafko nikdy nebude běhat tak dobře jako Šebrle. Tomu bych se zase nikdy nesvěřila, aby mi na těle cokoli operoval.

V tom, že jsme každý jiný, je svět krásný. Umožňuje nám to se vzájemně doplňovat. Škola by neměla hlásat věcně nesprávnou myšlenku stejnosti lidí, vzešlou z jedné z politických ideologií. Měla by dítě naučit, že všichni máme stejná práva. Že právo nechat se zastoupit advokátem má u soudu Šebrle i Pafko, stejně jako kterýkoli soustružník z továrny. Že hlas odevzdaný ve volbách Josefem Vojtkem má stejnou váhu jako hlas Jaroslava Svěceného. Stejně jako hlas matky nebo otce kteréhokoliv z dětí.

Autorka je členkou Pedagogické komory.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajsví FTV Prima.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama