KOMENTÁŘ JIŘÍHO JUSTA: Rusko nemá důvod zlepšit vztahy se Západem. K naší smůle

Zbytečný optimismus. Kompromis mezi Ruskem a Spojenými státy, potažmo Západem, není možný. Moskva k němu nemá důvod. Na mezinárodní aréně si může dělat, co se jí zamane.
Pohled na Kreml
Pohled na Kreml
Pixabay
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Před deseti lety americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová darovala svému ruskému protějšku Sergeji Lavrovovi krabičku s červeným tlačítkem a školáckou chybou. Místo „restart“ na ní bylo rusky napsáno "přetížení". Jakoby to předznamenalo další směřování vzájemných rusko-amerických vztahů. Každý pokus o sblížení Moskvy a Washingtonu skončil ještě silnějším ochlazením vztahů a přešlapáváním na prahu nové studené války.

Napětí mezi Ruskem a Spojenými státy, nebo Západem vůbec, naštěstí panuje především v diplomatické, ekonomické a mediální rovině. Silový potenciál všech stran se zdaleka nedá srovnat s časy, kdy na sebe přes hranici z ostnatého drátu navzájem mířilo NATO a Varšavská smlouva. To vytváří dojem, že se všechno dá napravit a nějak se domluvit.

Novou naději, že se dá pohnout s konfrontací mezi Ruskem a Spojenými státy, dala celá série cest představitelů americké administrativy, která vyvrcholila nedávným jednáním amerického ministra zahraničí Mikea Pompea se šéfem ruské diplomacie Lavrovem a následně ruským prezidentem Vladimirem Putinem.

Budoucnost jaderného odzbrojení je ve hvězdách

V jihoruském letovisku Soči probírali situaci ve Venezuele, v Sýrii, na Ukrajině nebo Íránu a KLDR. Dostalo se i na citlivou otázku jaderného odzbrojení, neboť takzvané Pražské dohodě o snížení počtu strategických zbraní, podepsané 8. dubna 2010 Barackem Obamou a Dmitrijem Medveděvem, příští rok končí platnost. Není přitom jasné, jestli od ní nebude chtít Washington odstoupit jako nedávno odstoupil od smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu.

„Mám dojem, že prezident (Donald Trump) je naladěn na obnovení rusko-amerických vztahů, kontaktů, na společné řešení otázek, které mají pro nás společný význam,“ nechal se slyšet Vladimir Putin před schůzkou s americkým ministrem zahraničí. Pompeo opáčil, že Rusko a USA mohou spolupracovat hned v několika oblastech. „Také můžeme hovořit o strategickém dialogu,“ dodal hlavní americký diplomat.

Konstelace hvězd vypadá skutečně příznivě. Zpráva zvláštního vyšetřovatele Roberta Muellera, který se věnoval vlivu Ruska na americké prezidentské volby v roce 2016, vyzněla pro Kreml, ale i pro prezidenta Trumpa, příznivěji, než se dalo očekávat. Přímá ruská stopa odhalena nebyla.

Objevily se proto spekulace, že Washington a Moskva mohou dosáhnout dohody o sférách vlivu. Kreml by se vzdal svého patronátu nad Venezuelou a dovolil by USA svrhnout Madurův režim. Výměnou za to by Washington respektoval Ukrajinu jako sféru ruského vlivu.

Rusko nepotřebuje měnit svoji zahraniční politiku

To jsou však unáhlené závěry, které nereflektují stav věci. Rusko nepotřebuje měnit Venezuelu na Ukrajinu, protože má páky na obě země, byť nejsou absolutní. Moskva si za posledních deset let z Venezuely udělala malou Kubu. Jediné ruské hájemství v Latinské Americe má ukazovat mocenskou sílu Ruska a dráždit Washington na jeho zadním dvorku. Kremlu příliš nevadí, že se o vliv na Venezuelu musí dělit s Čínou, která je v bolívarovské republice agilnější.

Podobně se to má s Ukrajinou. Po svržení autoritativního prezidenta Janukovyče před pěti lety se Kyjev prudce odštěpil od Ruska a dal přednost intenzivnější integraci do západních organizací. Nehledě na to, je to právě a pouze Rusko, které může usměrňovat proruské vzbouřence na východě Ukrajiny a tím i korigovat celý konflikt a nepřímo i ukrajinskou politiku. Je také nemyslitelné, že by se Ukrajina stala členem NATO, pokud by Moskva byla proti.

Snad jediným tématem, ve kterém Rusko a Spojené státy mohou nalézt shodu, je konflikt v Afghánistánu. Moskva a Washington společně před dvaceti lety podporovali protitalibanskou Severní alianci tvořenou bývalými mudžahedíny. V současné době, zatím každý zvlášť, jednají s hnutím Taliban o řešení afghánského paktu. Ukázalo se, že Taliban jsou sice náboženští fanatici, ale na rozdíl od tzv. Islámského státu jsou schopni vyjednávat o složení zbraní.

A zbytek? Severní Korea, Čína, Sýrie, Libye, Arktida, Írán, jaderné odzbrojení - nic. Rusko nemá důvod se Spojenými státy a Západem vůbec o těchto tématech jednat. Není to přitom pouze problém vzájemné nedůvěry, která dlouhodobě mezi Ruskem a Spojenými státy panuje.

letadlová loď Abraham Lincoln foto youtube

Měření sil USA a Ruska se koná tentokrát na moři

Rusko si našlo ideální polohu. Na sankční tlak, kterému čelí posledních pět let od anexe Krymu a konfliktu na východě Ukrajiny, si Moskva zvykla. Činí jí problémy, ale nikterak zásadní, které by přímo ohrožovaly Putinův režim. Politickou ostrakizací Západ vyvázal Kreml z nutnosti krotit se při narušování lidských práv v zemi. Současně Kreml dostal prostor k podpoře režimů, které by třeba jako člen G8 nemohl s takovou vervou bránit.

Je třeba nemyslitelné, že by dnes Moskva dobrovolně přistoupila na zrušení dodávek citlivých zbraňových systémů, jak k tomu došlo na podzim 2010, v případě prodeje Íránu protivzdušných raketových komplexů S-300. Teherán dostal rakety až poté, co vztahy Moskvy a Washingtonu dosáhly bodu mrazu.

Rusko zároveň nemá žádný důvod neumisťovat v blízkosti hranic se státy Evropské unie, ať už v Kaliningradu nebo naproti pobaltským státům, rakety a neposilovat tam svou vojenskou přítomnost. Apelovat na dobrou vůli Putina nemá za současného stavu vzájemných vztahů žádný smysl.

Moskvě rovněž lichotí pocit, že bez ní se nepodaří vyřešit situaci v Sýrii a pravděpodobně i aktuální válka v Libyi. Bez ruského politického zásahu bude doutnat konflikt na východě Ukrajiny desetiletí. A nebo naopak. Pokud se Rusko rozhodne vzbouřené republiky k sobě připojit, sotva bude mít Evropská unie či USA účinné páky jak tomu předejít.

Ukázala to anexe Krymu. Spojené státy a Evropská unie nemohly nijak zabránit připojení poloostrova k Rusku už od prvních dní, kdy zelení mužíčci obsadili krymský parlament. Ani po pěti letech není situace jiná. Západ nenašel žádnou odpověď na měkkou anexi Donbasu, tedy na nedávné rozhodnutí Kremlu rozdat obyvatelům východu Ukrajiny ruské občanství.

Průrva, která zeje mezi Ruskem a Západem, Kremlu vyhovuje. Rusko se cítí být na mezinárodní aréně silné. Silnější, než když usilovalo o těsnější vztahy se Západem.

Nabízí se tedy otázka: co by Rusko mělo z toho, kdyby se dohodlo se Spojenými státy, potažmo ze Západem? Rusko je i tak na koni. Na Moskvu neplatí žádný pozitivní stimul. Její apetit omezuje pouze slabost ruské ekonomiky. A částečně i hrozba přísnějších sankcí. To je neradostná skutečnost.

Jiří Just, novinář žijící v Rusku

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama