V roce 2013 připomínala ODS dům s rozbitou střechou, do kterého zatéká tak silně, že už to ohrožuje statiku celé stavby. Na hrdinství nebyl čas. Stranické preference letěly dolů jako šutr hozený z mrakodrapu a z legendárního dvacetiprocentního „tvrdého jádra“ zůstala zhruba třetina. Chtělo to rychlou odpověď. Chtělo to někoho nového, nespojeného se stranickými maléry, neokoukanou důstojnou tvář bez kostlivců ve skříni. A tak se v lednu 2014 chopil provizorně vedení právě akademik Petr Fiala. Ale je třeba říci, že jeho předsednictví žádnou skutečnou opravu střechy neznamenalo. Namísto zásahu zkušeného pokrývače, namísto nových trámů a tašek se díra jen překryla kouskem igelitu a pro jistotu se pod ni ještě umístily necky. Na chvíli to stačilo. Na chvíli provizorní řešení s igelitem a neckami zafungovalo a strana se odrazila ode dna. Ovšem už nikdy ne dost vysoko - na bývalých alespoň 20 % (které měla strana v roce 2010) se stále hledělo velmi zpovzdálí. Igelit a necky byly zkrátka málo v časech ničivého hurikánu Babiš a jeho megalomanského marketingu.
V toku času se také stále více ukazovalo, že strana pod vedením Fialy, který už onen igelit připomínal i svým „charismatem“, naprosto neví, co vlastně její voliči chtějí. A co naopak nechtějí vůbec. Klasický volič ODS kašle na neustálé připomínání odkazu Václava Havla (tím spíše, že bývalý prezident za svého života straně škodil, kde mohl), kašle na opakování hesel „Patříme na západ“ (kam bychom asi jinam měli patřit?) a už vůbec nepotřebuje, aby se politika předsedy smrskla jen a pouze na křik proti Babišovi, či na iracionální snahu zachránit svou vlastní politickou konkurenci v podobě TOP 09 a Starostů (zvláště, když ideově jsou tyto strany někde docela jinde, než kde by chtěl mít pravicový volič svoji ODS). Volič ODS nepotřebuje, aby předseda strany tvořil nerozlučné kvarteto s předsedy konkurenčních stran a působil přitom jako ztrémovaný školák, který si s sebou na každou písemku tahá pro štěstí své oblíbené mončičáky.
Volič ODS chce, aby se mu stát a Evropská unie co nejméně pletly do každodenního života, do podnikání, do práce, do rodiny. Chce platit rozumné daně, za které od státu na oplátku dostane SLUŽBY – nikoli školení o morálce, o tom, jak by měl žít, nikoli teror ze strany levicových progresivistů (proti nimž ODS v posledních letech zcela zapomněla vystupovat). Tohle všechno igelitový Fiala buď vůbec neví, anebo ho to naprosto nezajímá… Přitom právě tohle je cesta, kterou by ODS měla jít a která by vedla k cíli daleko spolehlivěji, než neustálé a notně křečovité výkřiky o tom, že jedině igelit je ta nejlepší ochrana před hurikánem. Není!
Pokud občanští demokraté na víkendovém kongresu prodlouží mandát „pana Igelita“ (a nominace ze všech krajů tomu nasvědčuje), bude si střecha muset na svého pokrývače ještě další zhruba dva roky počkat a pravicový volič (snad) bude čekat s ní – protože žádná jiná varianta v tuto chvíli stejně neexistuje. Zbytky igelitu budou dál vlát ve větru a my budeme nadále poslouchat rádoby sebevědomá slova o tom, že je to ta nejlepší střešní krytina na světě... To je velmi špatná zpráva pro pravicového voliče v době, kdy zemi čekají troje důležité volby – letos na podzim krajské a senátní, za rok na podzim parlamentní. Až ty nepochybně Petra Fialu odfouknou, což je ostatně osud, který už po prohraných volbách potkal nejeden igelit.
Je tu ovšem jisté riziko… Když se podíváme na to, kdo stále ještě (či už zase) ovládá zákulisí politiky ODS, je bohužel pravděpodobné, že ten vlající igelit budou jednou sundávat právě ti, kteří mají na svědomí onu díru ve střeše.
Čekání na pokrývače tedy pokračuje…
