Letos oslavíme 30. výročí od pádu komunismu. A můžeme ho oslavit stylově – jeho návratem. Ne, nemluvím o „starých dobrých“ komunistech, sdružených v KSČM, ve skomírající šestiprocentní straně, jejíž voliče dokázalo hnutí ANO vycucnout jak čerstvou ústřici. Nemluvím o komunistech, kteří se ke komunismu hlásí a každý to o nich ví, o komunistech jasně označených. Mluvím o těch druhých… Nových!
O těch, kteří žádnou přiznanou nálepku komunismu nemají (a o to jsou nebezpečnější). O komunistech, kteří se na rozdíl od těch starých těší velké veřejné podpoře (dokonce i podpoře celebrit a některých médií). O komunistech, kteří se sice k tomuto směru otevřeně nehlásí, ale s kovanými soudruhy 50. let si ideově v ničem nezadají. Ba co hůř, mluvím o komunistech, kteří se narodili buď těsně před rokem 89 nebo po něm a kteří prožili svůj život ve svobodné společnosti…
Prototypem takových soudruhů nové doby je kolektiv aktivistů, sdružených kolem centra Klinika. Jako ti staří komunisté, i oni věří tomu, že mění společnost k lepšímu. Že v objektu v Jeseniově ulici vytvářejí jakési „hodnoty“ prospěšné pro společnost a že jim tato „záslužná“ činnost dává právo nejenom postupovat v rozporu se zákonem, ale dokonce si ještě stanovovat nějaké podmínky. Věří tomu, že tyto „hodnoty“ jsou natolik jedinečné, že jim poskytují speciální práva a výsady: právo neřídit se právem a výsadu užívat to, co není jejich. A stejně jako staří komunisté berou soukromé vlastnictví jako překážku k páchání toho, co považují za společenské dobro. Přitom by jen stačilo páchat ono dobro ve vlastní budově a za své – tedy za peníze těch, kteří o toto dobro stojí a kteří ho chtějí využívat.
S novými komunisty ale přichází i nový slovník. Už nemluví o znárodňování. Místo něj používají termín „demokratizace vlastnictví“. Zní to hezky. Faktem ovšem je, že mezi soukromým vlastnictvím a „demokratickým vlastnictvím“ je stejný rozdíl, jako mezi demokracií a lidovou demokracií. Přídomek „demokratický“ má jen zakrýt fakt, že ve skutečnosti se tu o nic demokratického nejedná.
Mluvit otevřeně o „fetiši soukromého vlastnictví“ by možná slušelo někomu, jako je Marta Semelová. Ale pronáší-li taková slova mladý muž (navíc ještě pracovník veřejnoprávního média!), musí každému soudnému člověku běhat mráz po zádech. Protože tam, kde se začne zpochybňovat jedno demokratické právo, je jen otázkou času, než se začnou zpochybňovat práva další. A další…
Ne, staří komunisté už hrozbou nejsou. Ti noví naopak rozhodně ano! A spor o využívání budovy bývalé plicní nemocnice dokázal alespoň část z nich jasně pojmenovat. Což je také to jediné pozitivum celé kauzy Klinika.
