Nic netrvá věčně… Nebo by se v této situaci dalo použít i rčení, že všeho moc škodí. A obě tato úsloví padnou jako ulitá na hysterickou reakci Milionu chvilek, která provázela volbu nového ombudsmana. Volba ostatně ještě ani neproběhla a Milion chvilek už avizoval, že bude-li zvolen právě Křeček, bude svolána další demonstrace. Kdo by si byl ještě před časem pomyslel, že úřad ombudsmana, který nikoho zase tak moc nezajímá, se může stát předmětem protestů a demonstrací? Přitom ať si o nově zvoleném veřejném ochránci práv myslíme cokoli, ať mu vyčítáme ledacos, faktem je, že na rozdíl od své předchůdkyně prostě není zarytý politický aktivista. A tento fakt sám o sobě bohatě stačil na Křečkovo zvolení a bohatě stačí i těm, kterým spadl kámen ze srdce, že období aktivistických honů na čarodějnice na brněnském úřadu končí.
Tentokrát se ale zdá, že namísto souhlasného plácání po zádech si vrchní chvilkař, Mikuláš Minář, vysloužil za své protiKřečkovské angažmá spíše rozpaky a kroucení hlavou. Svědčí o tom řada komentářů v tisku i fakt, že opoziční politici, kteří dosud Minářovi popřávali sluchu, hodili najednou poměrně razantní zpátečku. Přitom vysvětlení, proč se Minář se svými požadavky a ultimáty tak rozšoupnul, je celkem prosté.
Miguel de Cervantes y Saavedra kdysi řekl: „Je krásné něčemu velet, i kdyby to bylo jen stádo dobytka.“ A Mikuláš Minář má vcelku oprávněný pocit, že on nevelí jen tak něčemu – on velí rovnou statisícovým davům. Nemá sice žádný mandát, ale to mu nijak nebrání ve vnímání sebe sama coby jednoho z nejmocnějších mužů Česka. Žije s vědomím, že mu stačí lusknout prsty a desetitisíce či statisíce lidí se okamžitě slétnou na Letnou jak leghornky na zrní. Jeho pocit vážnosti a důležitosti v něm ostatně intenzivně piplala i média nebo přední politici opozice, kteří s ním jednali nebo se rovnou účastnili jeho akcí. Do značné míry by se dalo dokonce říci, že mladý student vystřídal na postu hlavního bojovníka proti Babišovi politického matadora Miroslava Kalouska. A to je celkem slušný zásek, o tom žádná!
Když máte takřka neomezenou mediální pozornost a velkou politickou podporu, snadno se stane, že se začnete až příliš opájet pocitem vlastní moci. Máte dojem, že můžete všechno. Pak budete ještě víc prožívat svou mesiášskou roli a sám sebe pasujete na samozvaného arbitra špatnosti/správnosti tuzemského politického dění – a nově dokonce už i dění v zahraničí, konkrétně v Polsku a Maďarsku.
Média a politici se sice dnes diví, že Minářovi pocit moci tak rychle zachutnal, ale ve skutečnosti to byli oni, kdo v něm zdání moci vytvořil, kdo mu onu domnělou moc dal do rukou a kdo mu de facto vyklidil politický prostor. Byli to oni, kdo v něm probudil touhu ukazovat prstíkem na všechno, co se mu nelíbí. Tudíž bylo jen otázkou času, než se zprvu legitimní protest proti trestně stíhanému premiérovi zvrhne někam docela jinam, někam, kde už to s demokracií nemá mnoho společného. Ale zato to má hodně společného s hypertrofovaným egem, které má bohužel tendenci chybovat a dělat přešlapy.
Jenomže s tou mocí, jíž se teď Mikuláš Minář opájí, je to přece jen poněkud problematické. Bertold Brecht totiž jednou řekl, že „skutečnou moc má ten, kdo platí.“ A tím, kdo Milion chvilek platí, pan Minář rozhodně nebyl, není a nikdy ani nebude!
Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.
