KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Angažované umění, černá díra na peníze

„Get woke, go broke“ - „staň se pokrokově angažovaným a zkrachuješ“.
"Woke", slangové slovo pro zastánce progresivní levice
"Woke", slangové slovo pro zastánce progresivní levice
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

„Get woke, go broke“, zní nesnadno přeložitelné anglické přísloví. Jeho česká podoba by mohla znít: „staň se pokrokově angažovaným a zkrachuješ“.

Fenomén „woke“ tu zatím nemáme v takové síle, abychom pro něj měli stručné, jednoslovné pojmenování. Nejblíž by asi byl „sluníčkář“, ale i z něj vyzařuje jistá bezelstná naivita. Být „woke“ po americku znamená přijmout pochmurné přesvědčení o nezaslouženém privilegiu bělochů, všudypřítomném patriarchátu a akceptovat žebříček utlačovanosti, který zakládá míru vaší morální převahy nad ostatními. V silném a bohatém státě jako jsou USA, kde kdysi skutečně fungovalo otrokářství, se takový koncept zdá uvěřitelnější než v České republice, která byla po většinu svých moderních dějin sama jen hračkou v rukou silnějších mocností.

Kulturním centrem USA je Kalifornie, která měla k progresivní levici vždycky blízko a v posledních letech se aktivita angažovaných jedinců v umění jedině zintenzivnila. Souvisí to s tím, že současný prezident Trump je deklarovaný nepřítel progresivců, který se – na rozdíl od dřívějších uhlazenějších republikánů, jako byl minulý prezidentský kandidát Mitt Romney – nesnaží ani předstírat, že by politicky korektní myšlenky svých protivníků bral vážně a naopak se do nich neustále veřejně „naváží“, na Twitteru i mimo něj.

Z hlediska pravice je to asi funkční recept, protože se opakovaně ukázalo, že „slušňáci“ Romneyho typu na své vstřícnosti nic nezískali. Novináři a opinion makeři opačné strany na nich před volbami stejně nenechávali nit suchou, jak už to v polarizovaných politických systémech bývá. Trumpova ochota vracet údery dvakrát tak tvrdě je pro volební strategii nejspíš výhodnější, protože mobilizuje určitý typ zhnuseného a opuštěného voliče, který by jinak zůstal doma.

V progresivním kulturním establishmentu ale vyvolává velmi silnou reakci, takže „woke“ filmů, knih a hudby začalo přibývat. Na jejich vznik také tlačí davy aktivistů na sociálních sítích, které např. hromadně „recenzují“ ještě nevyšlé knihy jednou hvězdičkou na základě informací, že by v nich mohlo docházet k porušováním nějakých tabu. Nemálo vydavatelů, autorů, režisérů a scénáristů se podobným nátlakem nechalo zastrašit.

Produkty prvoplánově politicky angažovaného umění, marinované v ideologii už od raných fází svého vzniku, mají jednu zásadní slabinu. Jsou většinou nedívatelné, nečitelné, neposlouchatelné, takže jen málokdo je ochoten za ně platit. Jakmile příběh či osobnosti hrdinů začínají ustupovat jejich povrchním identitám, které křičí na diváka z plátna: „Tenhle je černý gay, takže bude dobrý! Tenhle je starý bílý muž, takže to bude zlý blbec! Tahle je žena, takže to má těžké a je utlačovaná!“, vzniká kašírovaný, neživotaschopný fiktivní svět, a takové světy nejsou přitažlivé. Lidé se do kina chodí pobavit, ne převychovávat. A u knihy chtějí prožívat emoce s jejich hrdiny, ne si odškrtávat, kolik progresivně stereotypních paňáců se již jejich stránkami mihlo a kolik se jich ještě má objevit, aby aktuální menažerie byla úplná.

Tím vzniká určitá přirozená mez pro velkolepé šílení tohoto typu. „Get woke, go broke,“ jak se pravilo na začátku článku. Ani Hollywood si nemůže dovolit sponzorovat nekonečnou řadu propadáků, jen aby signalizoval svoji pokrokovost. Přesto to opět a znovu zkouší. Snad už v bublině scénáristů ztratili cit pro to, co je ještě pro širší publikum únosné a co už je příliš. Poslední takový produkt, celovečerní film Late Night, vynesl za první týden promítání jen 4,5 milionu dolarů v celé Americe, ačkoliv náklady na jeho výrobu a propagaci se blíží k padesáti milionům USD; je dost pravděpodobné, že skončí hluboko v červených číslech.

O co jednodušeji by to fungovalo s patřičnými dotacemi pro pokrokovou tvorbu, že? Pak už by si vkusem publika nemusel lámat hlavu vůbec nikdo, šlo by jen o to, co odsouhlasí komise na radnici či na ministerstvu. Veškerá podobnost s poměry na starém kontinentě budiž čistě náhodná.

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy a Zapomenuté příběhy 2.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama