KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Do Brna na dvě nabití

Novinář Martin Petříček vyrazil před pár dny zkusmo z pražské Brumlovky do Brna a zpět. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby vozidlem nebyl elektrický Volkswagen e-Golf, jeden z reprezentantů moderní elektromobility, s prodejní cenovkou těsně pod jedním milionem Kč v základní výbavě.
nabíjení elektromobilu ilustrace
nabíjení elektromobilu ilustrace
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Jeho testovací jízda nedopadla nijak dobře. Dostal se sice tam a zpátky, ale běžné úkony typu předjíždění kamionu do kopečku vyčerpávaly baterii natolik, že cesta byla jedním velkým nervákem o to, kdy zase dobít. A v jedné chvíli přešlo auto spontánně na úsporný režim, ve kterém nefunguje klimatizace ani topení; zdá se, že odvážný redaktor věděl, proč svůj pokus koná v příjemném květnu a ne v mrazivém prosinci nebo horkém červenci. Suma sumárum, málo muziky za hodně peněz. Takový stroj bych si nekoupil, ani kdybych byl eurový milionář.

Přitom sám elektromotor je docela pěkná technologie. Točivý moment „jak blázen“ už při nízkých otáčkách, což znamená rychlé rozjezdy na křižovatkách. Žádná převodovka, žádná spojka, mechanicky jednoduché soustrojí, které nevyžaduje ani zdaleka tolik údržby, jako jeho spalovací kolegové, a má fantastickou výdrž. (Kdykoliv sedíte v Pendolinu, jež právě odjíždí ze stanice a akceleruje svižným tempem celých 400 tun hmotnosti vlaku a pasažérů na cestovní rychlost, je zajímavé si uvědomit, že tento vlak už za svoji kariéru najezdil skoro čtyři miliony kilometrů a do konce životnosti nasviští nejspíš dalších šest. Ostatně hádejte, kde právě tento komentář píšu.) Ještě navíc je tichý, což má taky něco do sebe.

Taková osvědčená vozidla jako elektrické lokomotivy nebo trolejbusy ovšem odebírají energii z troleje a mají k tomu dobrý důvod. Baterie zkrátka ještě lidstvo pořádně neumí. Ani s jejich ekologií to není slavné - stávající modely, s jejichž pomocí se nedostanete na jeden zátah z Prahy do Brna, se musejí vyrábět za pomoci vzácných prvků, které se těží v rozvojovém světě v pochybných, místy až nelidských podmínkách (kdo ví, kolik řidičů Tesel a e-Golfů má vůbec tušení, jak vypadají doly na kobalt ve venkovském Kongu), a na konci svého životního cyklu zase mnohdy končí v chudých státech zeměkoule k recyklaci, případně na skládce. To není zrovna čistá cesta, jak zachraňovat planetu.

Současná snaha některých západních vlád přejít nuceně co nejrychleji na elektrická vozidla se podle mého názoru dá srovnat se snahou porodit dítě v šestém měsíci, protože čekat do devátého je přece pozdě. Pravděpodobnost, že dítě se narodí mrtvé nebo těžce postižené, takovým umělým urychlováním procesu vzrůstá. V případě automobilového průmyslu si tuto analogii můžeme přeložit na pravděpodobnost, že vysoké investice nalité do celého projektu elektromobility se nevrátí. Přitom se nedá říci, že by evropské státy měly kdovíjak moc volných peněz k dispozici. Zadlužené jsou prakticky všechny, populace stárne a sociální systémy se stávají obtížněji udržitelné i bez masivních záměrů přestavět dopravní infrastrukturu. Mimo Norsko, jehož řídké osídlení, přírodní podmínky a značné národní bohatství (získané, ó ironie, z velké části skrze těžbu a prodej fosilních paliv) umožnily segmentu vozů na elektřinu rychlý růst, se přechod na elektromobilitu jeví jako značně riskantní a drahý podnik. Jak pro stát, tak pro zákazníky - řidiče.

Ekologické hnutí, které k dekarbonizaci společnosti západní vlády tlačí, považuje bohužel ekonomické otázky za podružné. Proti záchraně planety před globálním oteplováním jde z hlediska souputníků Grety Thunbergové o banální, druhořadý problém, asi jako by se tonoucí staral o to, zda se mu při zásahu plavčíka nerozcuchal účes. Snad je to tím, že vesměs pocházejí z vyspělých zemí a za svých nepříliš dlouhých životů neměli možnost vidět, jaké následky pro životy lidí může mít vážný otřes ekonomiky; že se při něm může umírat velmi snadno (např. kvůli nedostatku prostředků na lékařskou péči) a že pluralitní demokracie, které se jeví jako samozřejmost, mohou být v takových situacích všeobecnou lidovou nespokojeností podkopány až k úplnému zhroucení a náhradě nějakou autoritářskou oligarchií, která ví přesně, kdy co komu přislíbit, a postará se o to, aby výsledky těch slibů nikdo nezávisle kontrolovat nemohl.

Neznámý komentátor popsal loni konflikt mezi ekologickým hnutím a žlutými vestami slovy „Stojí proti sobě lidé, kteří se bojí konce světa, a lidé, kteří se bojí konce každého měsíce.“ V podstatě je to zase spor mezi bohatšími a chudšími vrstvami obyvatel, jaký jsme tu měli vícekrát, jen v trochu jiných kulisách. Doufejme, že jeho výsledkem nebude vznik žádného nového totalitního politického kultu, jako naposledy na začátku dvacátého století; ale vsázet bych na to nevsázel. Radikální požadavky převtělené do činů mají tendenci takové noční můry plodit.

 

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy a Zapomenuté příběhy 2.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama