KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Greta a co bude po ní

Hnutí Fridays for Future plní letos ulice mnoha evropských měst. Ani České republice se tato vlna nevyhnula, i když v podstatně menším rozsahu, než v západních státech. Ale je tu. Zajímavou otázkou je, co přijde po ní.
Zástupci českého hnutí na radnici v Brně foto fb Fridays for Future CZ
Zástupci českého hnutí na radnici v Brně foto fb Fridays for Future CZ
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Pouliční hnutí mají svůj očekávaný životní cyklus, od skromného počátku, přes fázi rychlého růstu k vrcholu a následnému pozvolnému úpadku. Je vcelku jedno, o jaké téma se jedná, dynamika bývá podobná. Málokteré hnutí udrží svůj mobilizační potenciál déle než rok; po jisté době začnou být jeho demonstrace „starou vestou“ a pozornost veřejnosti se přesune jinam. Své by o tom mohla vykládat stejně tak dobře drážďanská Pegida jako různé Refugees-Welcome organizace.

V téhle poklesové fázi může hnutí buď vyšumět zcela, nebo se může začít transformovat do běžné politické organizace, případně nějakou již existující organizaci pozvolna ovládnout zevnitř. To nemusí nastat hned. Vzpomeneme-li si na Occupy Wall Street, bezprostředně nedosáhli jeho účastníci ničeho, ale v momentě slabosti demokratické strany po porážce Hillary Clintonové roku 2016 začali prezentovat své myšlenky jako životaschopnou alternativu k dosavadnímu středově-liberálnímu proudu a posunuli stranu směrem k socialistickým konceptům, dříve naprosto marginálním. Podobným způsobem posílila ve východním Německu AfD až někam k 20-25 procentům preferencí.

Přirozeným cílem pro hnutí Grety Thunbergové jsou zelené strany evropského kontinentu, silné zejména v Německu, Nizozemsku a viditelné i ve skandinávských zemích (významné zelené hnutí je vůbec germánskou doménou, v románském a slovanském kusu Evropy bylo vždy na okraji politického spektra). Pro evropské Zelené představuje akce Fridays for Future přirozený zdroj duchovního oživení poté, co byli v předešlých letech poněkud společensky oslabeni nekritickou podporou štědré azylové a migrační politiky vůči rozvojovému světu. Nové téma může tuto starou vzpomínku zakrýt, dokonce i transformovat ve výhodu. Běžným argumentem demonstrantů totiž je, že nebudou-li vyspělé země věnovat dostatečnou pozornost ochraně klimatu, důsledkem budou mnohamilionové zástupy klimatických uprchlíků z Asie a Afriky. S tichým, nevyřčeným dodatkem: „A to určitě nechcete, že?“

Naléhavosti katastrofických scénářů dodalo na váze loňské suché léto, bez něhož by možná ve Švédsku zelená strana vůbec nedokázala vstoupit do parlamentu. Zopakuje-li se tentýž fenomén letos, můžeme čekat, že zejména němečtí Zelení dotáhnou v preferencích stagnující CDU/CSU a začnou být vážnými kandidáty na vítězství v příštích spolkových volbách.

Křesťanští demokraté, které nejprve Merkelová zavedla do středu (podle kritiků „levého středu“) a které se nyní nová konzervativní předsedkyně Annegret Kramp-Karrenbauerová snaží opět vyprofilovat napravo, přišli o celé pravé křídlo elektorátu a momentálně nevědí, co vlastně dělat. Vize pro budoucnost se od nich očekávat nedá. A sociální demokracie, tradičně druhá nejsilnější strana Spolkové republiky, je vnitřně snad ještě vyčerpanější a vyčpělejší. Šéf jejího mladého křídla Kevin Kühnert sní o vyvlastňování soukromých bytů a postátnění firem jako Daimler-Benz, což sice určitý druh idealismu je, ale mimo několik specifických regionů (Berlín) totálně neprodejný širší veřejnosti. Ano, v roce 2021 může Německu vládnout zelený kancléř a strana silně myšlenkově inspirovaná Gretou Thunbergovou. Sice v koalici, ale jako seniorní partner.

Následky takového vítězství pro soudržnost Evropské unie by mohly být závažnější než dluhová a migrační krize zároveň. Německo si už nyní stanovilo velmi tvrdý a drahý odchod od jaderné a uhelné elektřiny zároveň. Podle představ klimatického hnutí by jej mělo ještě podstatně urychlit, čímž by se stal ještě tvrdším a dražším; ale s budoucností planety se přece nediskutuje a na peníze nehledí. Pokud by ovšem případná nová německá zelená vláda začala tyto recepty prosazovat na celoevropské úrovni, vyvolala by tím u menších a méně ochotných států prudké politické reakce.

Příkladem takové reakce může být Nizozemsko, které se v něčem Německu podobá, ale jehož národní povaha je přece jen daleko pragmatičtější a méně náchylná k moralizujícímu pojetí politiky než ta německá. Tam se dlouholetý ministerský předseda Rutte nechal klimatickým hnutím zahnat do kouta a kývnul na rozsáhlý projekt dekarbonizace ekonomiky. Jenže tím poskytl svému nejsilnějšímu protivníkovi, jímž je mladý politik Thierry Baudet, výbornou zbraň do kampaně; Nizozemci jsou na peníze citliví a nepociťují takovou zodpovědnost za budoucnost světa jako Němci. Fórum pro demokracii, pár let stará strana, zvítězilo před několika týdny v regionálních volbách a odsunulo Ruttovu VVD na druhé místo žebříčku. Ještě varovnější je skutečnost, že členská základna Baudetovy strany prudce roste a zavedenou VVD již výrazně překonala. To znamená, že přitažlivost jejího programu je silná.

Ani Francie, tradiční spojenec Německa ve věcech evropsko-integračních, by na zelenou vlnu nemohla reagovat kladně. Francouzský stát vsadil už v době ropné krize 70. let na jadernou energii, které se nemůže vzdát, aniž by se vzdal elektřiny jako takové. Těžce zadlužená země, která si půjčuje, aby mohla splácet úroky ze starších půjček, nemá na takovou rekonstrukci infrastruktury peníze. A protisystémová hnutí jsou ve Francii ještě daleko silnější než v Nizozemsku či v Itálii; pouze většinový dvoukolový volební systém je zatím udržuje v opozici.

Bylo by vrcholným paradoxem, kdyby klimatické hnutí rozklížilo EU, která má přitom k ekologickým myšlenkám opatrně kladný postoj. Budou-li však jeho zastánci příliš tlačit na pilu, je takový scénář realisticky vzato možný.

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy a Zapomenuté příběhy 2.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama