KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Každá země má svého Koněva aneb O přeskokovém chování

Biologové, kteří studují chování zvířat, používají termín „přeskokové chování“. Je to situace, kdy se živočich, který je vystaven nějakému stresu, začne chovat zcela nečekaně. Například dva kohouti, kteří se chystají k boji, mohou zničehonic začít klovat do země – místo do protivníka. Je to bezpečnější způsob, jak odvést vzniklé napětí pryč, než přímý souboj, ve kterém lze utržit šrámy.
Údolí padlých, Frankova katedrála
Údolí padlých, Frankova katedrála

reklama

Kauzy jako setrvání sochy maršála Koněva na piedestalu nebo poslední místo odpočinku generála Franka mi připomínají přeskokové chování, jenom v politice. Španělské úřady se právě rozhodly tělo dávno mrtvého diktátora vykopat a převézt – po skoro padesáti letech. Částečně je to gesto před blížícími se předčasnými volbami; ale jaký přesně má smysl vracet se do tak vzdálené minulosti, když už většina svědků pomřela? Není to náhodou „přeskokové chování“, které je jednodušší a bezpečnější než adresování problémů současnosti?

generál Franko

Navzdory rodině Španělsko exhumovalo Frankovy ostatky

Praha má problém s extrémně drahým bydlením, které činí z mladých lidí buď vazaly neskutečných hypoték, nebo nedobrovolné „mamánky“, co nemohou opustit rodné hnízdo a založit vlastní rodinu. Španělsko má problém s přetrvávající nezaměstnaností a s katalánským separatismem, který právě vedl ke krvavým potyčkám na ulicích a který se Madrid snaží podvázat vysokými tresty pro katalánské politiky, kteří uspořádali ilegální referendum o nezávislosti.

Co s tím uděláme? Zchladíme si žáhu na nějaké mrtvole, jak jinak. Třeba se přitom zapomene, jak mizerný výkon podali příslušní politici v řešení problémů živých lidí.

Nejhorší na tomto pozérském způsobu dělání politiky je, že provokuje – přesně podle fyziky – stejnou reakci v opačném směru. Je možné, že opozice si teď vetkne do programu, že příslušný úkon vrátí, a pak budou sochy a kosti pendlovat každých pár let z místa na místo.

Proboha vás prosím, nechejte minulost minulostí. Je pravda, že kdo svoji minulost nezná, bývá odsouzen si ji zopakovat. Ale platí to i naopak: kdo na ní ulpívá, zanedbává přítomnost a budoucnost a stává se otrokem věcí minulých.

Právě mladé generace mají právo na to, nebýt věčně stahovány do konfliktů generací předešlých. Bez ohledu na to, jak kruté ty konflikty byly. Je to jediný způsob, jak se lze posunout někam dál a nebojovat znovu a znovu bitvy dávno mrtvých generálů.

 

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 a Krvavé levandule.

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama