KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Kdo je vlastně Andrej? Kdo je vlastně Greta?

Anonymous
Anonymous

Technická závada při aktualizaci softwaru, na kterém běží celosvětová síť Facebook, ukázala světu na hodinu, co mělo zůstat skryto: jména správců jednotlivých stránek, které si provozují politici, firmy či veřejně známé osobnosti. Zvědavci všeho druhu to ihned využili k pátrání.

V případě České republiky byl nejznámější potrefenou osobou Andrej Babiš, jehož tým raději stránku dočasně zneviditelnil, než se situace vyřeší. Na světové scéně pak Greta Thunberg, u níž se ukázalo, že příspěvky na její stránku vkládají dva účty: účet jejího otce a účet indického ekologického aktivisty. Pro lidi, kteří považují Thunbergovou za mediální projekt svých ambiciózních rodičů, to bylo potvrzení dávno existujících podezření. Ona sama tvrdí, že přispívá pod účtem svého otce, protože vlastní účet na Facebooku mít nechce. Jak to skutečně je, se asi nedozvíme; ale dojem to dělá dost špatný.

Dočasné zobrazení jmen správců nás vede na zajímavou otázku: kolik transparentnosti ve Facebookové politice by bylo dobré mít?

Jisté je, že plošně smysl nemá. Spravovat stránky typu „Ajatolláhy v Íránu nechceme“ může být životu nebezpečné i tehdy, když bydlíte někde v Kanadě nebo v Dánsku. A kritici společenských poměrů to můžou mít dost obtížné i v Evropě, kde poslední dobou zákonů oklešťujících svobodu projevu přibývá. Těžko říci, co kdy který soud vyhodnotí jako trestné.

Naproti tomu bych považoval za férové, aby určitá transparentnost fungovala aspoň u stránek lidí kandidujících nebo už zastávajících veřejné funkce. Po politicích běžně chceme majetková přiznání a řada států světa shromažďuje informace o všech darech politickým stranám. Možná by bylo na místě chtít znát i složení mediálních týmů, které se starají o aktivitu kandidátů a stran na sociálních sítích.

Umím si představit i měkčí podobu takového režimu: stránka zatajující informace o svých administrátorech by mohla existovat i nadále, ale nebylo by jí povoleno přidávat nový materiál v určitém období před volbami, dejme tomu měsíc.

Ještě zajímavější by ovšem byla tato otázka u organizací, které čerpají jakékoliv dotace a příspěvky z veřejných peněz. Agrofert a Člověk v tísni se jistě navzájem nemají rády, ale tuto charakteristiku sdílejí obě, a dokonce i v podobné míře. Neměla by veřejnost i v jejich případě vědět, kdo za ně vlastně mluví na internetu?

 

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 a Krvavé levandule.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama