KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Macron a mozková smrt

Francouzský prezident si verbálně zahrává s ohněm – a podepisuje přitom dohody, které mohou přinést další požáry.
Prezident Macron v Číně
Prezident Macron v Číně
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Podle prezidenta Macrona se NATO nachází ve stavu „mozkové smrti“. Nevím, nakolik je bývalý bankéř Macron zběhlý v medicínské terminologii, ale mozková smrt je konečný a nezvratný stav. Pokud by s tím byl seznámen, tak právě pronesl nad Severoatlantickou aliancí pohřební řeč. Jejíž součástí byla zároveň výzva k zahájení strategického dialogu s Ruskem.

Kdyby taková slova vyřkl nějaký Putinův pobočník, brala by se s naprostou samozřejmostí jako součást hybridní války Ruska vůči Evropě. Když je vyslovila poslední zářivá ikona zbývajících evropských liberálů, reakcí je buď rozpačité ticho, nebo zdvořilé, omluvně znějící upřesňování slov, která byla přitom řečena naprosto jasně a žádné upřesnění nepotřebují.

Naši dobří Evropané v médiích i v parlamentu jako by dostali facku. Tohle od Macrona nečekali, a přitom to není první výlet francouzského prezidenta za hranice očekávané politiky. Způsob, jakým před pár týdny zarazil rozšiřování EU na západním Balkáně, je ve složité hře o tamní trůny krátkozraký. Balkán býval odedávna měkkým podbřiškem evropské politiky a může se jím stát znova, protože konkurenti nespí. Dokonce i vzdálená Čína si tam začíná budovat pozice, o tradičně angažovaném Rusku a Turecku ani nemluvě.

Aliance suverénních států jsou přitom drženy pohromadě právě důvěrou. Je těžké cizí stát „potrestat“, otočí-li se na obrtlíku a nesplní své závazky; dohodne-li se nějaká množina států na tom, že budou určitý závazek dodržovat, musejí mít k sobě především důvěru. Vytratí-li se, samotný podpis na papíře to jen těžko zachrání. To platí i v obchodní sféře, se kterou má Emmanuel Macron na rozdíl od medicíny řadu osobních a profesionálních zkušeností; nechce se mi věřit, že by si efektu svých slov nebyl vědom. Spíše tipuji na to, že chce opravdu NATO nahradit něčím jiným. Něčím, v čem by Francie hrála větší roli. I za cenu ještě závažnější transatlantické roztržky, proti které by stávající konflikty mezi Washingtonem a Bruselem byly drobností.

Nevěřím ani trochu na to, že náhradou za NATO by mělo být něco jako evropská armáda. O takové struktury se snažil už Napoleon, a marně. V dnešní Evropě je to ještě těžší. Velká Británie, která má solidní a zkušené ozbrojené síly, se ničeho takového účastnit nebude - dává přednost spolupráci se svými americkými „bratranci“, i když vzhledem k relativní síle obou mocností v ní nutně bude tahat za kratší konec provazu. Bohaté Německo je i v normálním stavu naladěno na pacifistickou vlnu a zasednou-li v nové spolkové vládě posílení Zelení, žádné investice do obranyschopnosti se konat nebudou, všechny volné prostředky půjdou do dekarbonizace. Pak má na kontinentě relativně silnou armádu ještě Polsko, ale to je tradiční spojenec USA a právě tam znovu vyhrála volby konzervativní pravice. Pravděpodobnost, že by Varšava přeběhla k Paříži a obrátila se vůči Washingtonu zády, je v nejbližších letech nula. A dokonce i samotná Francie má zásadní rozpočtový problém: její ekonomika nestačí na to, utáhnout zároveň přebujelý sociální systém a nějaké rozsáhlejší budování armády. Válka je ničení hodnot už z podstaty a vždycky bývá drahá. Drahá je i příprava na ni, má-li se dělat poctivě. A bez poctivé přípravy je armáda k ničemu, i kdyby měla miliony vojáků. O čím dál dražší technice ani nemluvě.

Macronova činnost mi vůbec trochu nahání strach. Mezi Spojenými státy a Čínou se rozjíždí zásadní konflikt o budoucí světovou dominanci. Půjde o peníze, vliv, o kontrolu nad oceánem a nad hlavními obchodními cestami, které po světových hladinách vedou. Možná vzniknou i ozbrojené konflikty, třeba nepřímé, ve kterých bude každá ze supervelmocí podporovat jednu válčící stranu, aniž by se zapojila sama. Takových „proxy konfliktů“ byla za studené války plná Afrika, Jižní Amerika i Asie; snadno se mohou zopakovat znovu. Kterou stranu si vybere Evropa? Žádnou? Takové iluze mělo i Československo v letech 1945-1948.

Bohužel si myslím, že v případě, že dojde na lámání chleba, by minimálně část evropských elit dala přednost Číně. To, že se teď zrovna Macron vydal do Číny „posilovat obchodní vztahy“, je docela krátkozraké. Zrovna v uplynulých letech se opakovaně ukázalo, jak si Peking představuje fungování obchodních vztahů: za přístup na čínský trh budete výměnou mlčet o všech tabuizovaných tématech a umlčíte pro jistotu i svoje zaměstnance či dceřinné organizace. Právě před měsícem propukl v USA velký skandál kolem tweetu jednoho manažera basketbalového klubu Houston Rockets, po kterém Čína pozastavila vysílání amerického basketbalu v televizi i v sítích mobilních operátorů. Škody, které NBA utrpěla, jsou veliké. Byznys s totalitní velmocí má zkrátka i sociální a kulturní cenu. Nikdy neobchodujete jen se soukromou firmou na opačné straně jednacího stolu, vždycky je tam i další „partner“ - politbyro.

Tenhle druh vztahů máme podle Macrona posilovat? V čem je pro nás to výhodné, kromě peněz? Peníze jsou fajn, ale neznamená to, že za ně uděláte cokoliv. Nevezmete si opilce, který vás bije, ani manipulativní megeru, která se náhodou narodila v milionářské rodině; nebudete trčet v práci, kde vám nakládají dvacet hodin přesčasů týdně; a podobně by si evropské státy měly hodně rozmyslet, zda stojí o další prohlubování ekonomických vztahů s Pekingem.

Úplně nám stačí, jak jsme se kdysi zapletli s arabskými ropnými královstvími a jaké efekty to na poměry v Evropě i mimo ni mělo. Bez jejich petrodolarů by saláfismus byl banálním hnutím pologramotných fanatiků kdesi v poušti a muslimský svět by se dávno sekularizoval.

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 a Krvavé levandule.

 

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama