KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Mezi stagnací a salafismem – těžké úkoly prezidenta Macrona

K prezidentu Macronovi lze mít všelijaký vztah, ale vůle dotýkat se desítky let starých chronických problémů mu podle všeho nechybí. První půlka jeho mandátu byla formována snahou reformovat ekonomiku státu, hlavně ohromně zkostnatělý pracovní trh...
Muslimské šátky, jedna z kontroverzí, která ve Francii neutichá
Muslimské šátky, jedna z kontroverzí, která ve Francii neutichá

V masivním francouzském zákoníku práce žije ještě mnoho ustanovení z druhé půlky dvacátého století. To si ještě nezadlužená a mladší země mohla dovolit být štědřejší, mimo jiné proto, že nemusela bojovat o vývozní trhy s dnešní konkurencí v podobě nově industrializovaných států jihovýchodní Asie. Ale i uvnitř Evropy se konkurenceschopnost Francie za poslední generaci zhoršila – její automobilky se nedokáží účinně bránit expanzi těch německých.

Ekonomické reformy vyvolávaly ve Francii bouře už za Mitteranda, v osmdesátých letech. Nikomu se moc nechce vzdávat dosažených výhod a historicky roztříštěná francouzská odborářská scéna (jen hlavních odborových federací je pět) není schopna vystupovat vůči vládě a zaměstnavatelům jednotně, což znamená, že se skoro nikdy na ničem nedohodnou. Od té doby bojoval s ulicí úplně každý prezident. I budoucnost těch Macronových je zatím nejistá a záběrům násilností, které provázejí demonstrace, se z poklidné České republiky ani nechce moc věřit; je to opravdu západní Evropa, nebo spíš Brazílie? Je to západní Evropa.

Ve věcech ekonomiky a práce odráží Macron hlavně útoky levicové opozice – což v současné době, kdy se podpora tradičních socialistů zhroutila, znamená hlavně Mélenchonovu „Nepokořenou Francii“, stranu víceméně komunistického střihu. Pak je tu ovšem druhá palčivá oblast, a to je národní identita a islám. Tam má Macron konkurenci z opačné strany, od Marine Le Penové a jejího „Národního shromáždění“, kterým se podařilo to, o čem německá AfD jen marně sní: proniknout do širších vrstev populace. Na volební většinu to zatím nevypadá, ale některé departementy na jihu Francie daly Le Penové polovinu hlasů a zatím se zdá, že i v příštích prezidentských volbách se dostane do druhého kola.

Hlavní příčinou problémů, jejichž plody v podobě náboženského extremismu a odcizení mezi muslimy a nemuslimy dnes Francie sklízí, bylo mnohaleté ignorování či podceňování toho, co se v přistěhovaleckých komunitách děje. Ve dvacátém století se představitelé etnických menšin naučili, že „rasismus“ je velmi silná karta, která dokáže umlčet většinové politiky tak efektivně, že se řada z nich neodváží určitých témat ani dotknout. A začali tu kartu hrát. Působila dokonce i na politiky z mainstreamové pravice, která od té doby byla ve Francii několikrát u moci.

O duchovních a společenských, možná dokonce i mocenských, poměrech uvnitř přistěhovaleckých čtvrtí tak čím dál méně rozhodoval vliv sekulární republiky a čím dál více neformální lokální lídři. Někteří z nich jsou imámové vyškolení v cizině, kterým Francie na základě vládního programu umožnila přijet do země a kázat v místních mešitách. Bylo jich v průměru tři sta ročně, ale program běžel přes čtyřicet let, takže celkový součet byl daleko vyšší.

Podle zkušeností, které máme s demontáží komunismu po roce 1989, je zásadní zvrat po čtyřiceti letech skoro nemožný, a to i tehdy, pokud se společnost skutečně rozhodne změnit „přes noc“ celkový kurz. Za čtyřicet let zapustí určité myšlenky kořeny a zformují mentalitu celých generací. Nejstarší nezasažené skupiny obyvatel už jsou v důchodu a mezi rodiči i dětmi zavládla nová norma. Pokud tedy nyní Macron chce zásadně omezit vliv cizích zemí na dění mezi francouzskými muslimy, rozjíždí dlouhou hru, jejíhož případného dobrého konce se nemusí sám dožít, i když je na poměry francouzských prezidentů sám ještě mladý.

Elysejský palác stojí v této záležitosti mezi dvěma silami. Minimálně podstatná část francouzské veřejnosti se s islamizací celých městských čtvrtí nechce smířit, sekularismus je jedním z posvátných principů francouzské modernity; a aby toho nebylo málo, kromě nesnášenlivých náboženských myšlenek se z těch samých čtvrtí obvykle šíří zároveň drogy, zločin a násilí. Tihle nespokojení občané mají hlasy a dávají je převážně Le Penové, takže ignorovat je by pro Macrona znamenalo volební ohrožení.

Na druhé straně ovšem stojí země jako Saúdská Arábie, bez jejichž finanční a institucionální podpory by se tahle mnohaletá expanze radikálních islámských myšlenek do zbytku světa neobešla, a které přitom patří k dobrým zákazníkům francouzských firem, zejména co se nákupu zbraní týče. V roce 2015 podepsala Francie se Saúdy smlouvu, podle které dodá pouštnímu království pro jeho pobřežní stráž lodě za 10 miliard dolarů. To už je hodně peněz a hodně pracovních míst, tudíž hodně dobrý důvod, proč vládce z Rijádu příliš nedráždit. Třeba tím, že byste jimi vyškolené a podporované imámy plošně vypověděli ze země.

Cesta z těchto kleští nebude jednoduchá. Má-li se ale Francie udržet do budoucna pohromadě, nemůže současný stav v muslimských čtvrtích tolerovat. Příliš snadno by se z nich časem mohly stát evropské ekvivalenty pásma Gazy.

 

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 a Krvavé levandule.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama