23. září 2019 08:48
marian@kechlibar.netKOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Noc dlouhých Johnsonů
21 vyloučených konzervativních poslanců
Vylučování v Konzervativní straně má zabránit hrozícímu fatálnímu rozštípení strany. Srovnání s českými poměry nedává smysl.
Před pár dny se v médiích řešila skutečnost, že poslanec Foldyna dostal pozvánku na zasedání vedení ČSSD, kde měl být ze strany vyloučen. Vyloučení těsně neprošlo a při té příležitosti se strhla veřejná debata o tom, kdy je vlastně tak tvrdý krok namístě a kdy už je to příliš. A povšiml jsem si, že jeden zastánce procedury přitom argumentoval, že to samé teď udělal v Británii šéf konzervativců Boris Johnson.
To je technicky vzato pravda, ale situace, ve které se česká ČSSD a britská Konzervativní strana nacházejí, se od sebe liší natolik diametrálně, že srovnání mezi nimi bude nutně zavádějící.
ČSSD se v posledních letech postupně, ale o to jistěji, stala zcela marginální stranou. Nečelí žádnému konkrétnímu velkému problému, spíše tisícovce drobných, které se dohromady agregují do úpadku. Jeden konkrétní Foldyna a jeho odchylky od linie vedení strany, ať si o nich myslíme cokoliv, to ani nezlepší, ani nezhorší.
Britští konzervativci jsou ve zcela jiné, potenciálně smrtelné pasti. Od hlasování o Brexitu uplynulo už více než tisíc dní. Brexit je z britského hlediska zdaleka nejdůležitějším vnitropolitickým tématem, přičemž zrovna v této otázce zeje mezi řadovými členy konzervativců a jejich poslaneckým sborem docela široká názorová propast; respektive donedávna zela. Poslanci, často navázaní na velké firmy, se bojí hospodářských následků brexitu, zejména tvrdého brexitu bez dohody, který nastane v případě, že EU a Spojené království nenajdou ani na poslední chvíli společnou řeč. Řadoví členové považují za důležitější suverenitu země a preferují tvrdý brexit před nekonečným protahováním současného mezistavu „ani uvnitř, ani venku“.
Kdyby byla Konzervativní strana na politické pravici sama, mohla by si možná dovolit další lelkování a nejistotu, ale to není. Je tu také Nigel Farage, Nemesis prounijního křídla toryů, který sice nemá žádnou šanci získat premiérské křeslo, ale roli vážné volební hrozby hraje i tak. Už dříve vedlo posilování UKIP k tomu, že tehdejší předseda toryů David Cameron raději přislíbil referendum o členství v EU. A další protahování brexitu by pro konzervativce znamenalo hrozbu, že jejich strana po 300 letech existence zanikne nebo se rozštěpí na znesvářené, znenáviděné úlomky. Volební výsledky posledních voleb do Evropského parlamentu, kterých se země vlastně původně ani účastnit neměla, to naznačily zcela jasně.
Johnson měl v této situaci na vybranou ze tří scénářů: nechat věci kvasit dál (jako Mayová), zlikvidovat nejvzpurnější poslance – ty, kteří proti němu zvedli aktivní odpor v Dolní sněmovně - nebo vyměnit cca tři čtvrtiny členské základny strany. Zvolen předsedou byl právě proto, aby první scénář konečně skončil. Třetí scénář není reálný, až příliš připomíná Brechtovo veršování o tom, jak si má Strana zvolit nový lid, když ztratila důvěru v ten starý. Vylučovací metodou tak zbyla „noc dlouhých Johnsonů“. Po jejím uskutečnění nejhorší schizma ve straně pominulo a navenek může zase vystupovat o něco konzistentněji.
Nyní zbývá říci „B“: Johnsonův postup by měl být zpětně vystaven nejtvrdší zkoušce, totiž předčasným volbám. V nich by mohli vyloučení poslanci nastoupit jako nezávislí, či třeba s podporou jiných stran (třeba prounijních liberálních demokratů) proti pro-brexitovým poslancům za konzervativce.
Jenže k rozpuštění Dolní sněmovny by bylo potřeba buď vyjádření nedůvěry vládě, nebo souhlasu dvou třetin poslanců s předčasným ukončením volebního období. To první se naposledy uskutečnilo v roce 1979, kdy James Callaghan prohrál hlasování o důvěře nejtěsnějším možným poměrem 311:310; ve volbách, které následovaly, zvítězila Margaret Thatcherová a éra poválečné labouristické Británie tím skončila. To druhé se zatím nestalo nikdy, jde o novinku zavedenou zákonem v roce 2011. A současná Dolní sněmovna, zdá se, nemá odvahu ani k jednomu z těchto tvrdých kroků. A to ani přesto, že 21 poslanců padlo za oběť „noci dlouhých Johnsonů“.
Nakonec tedy můžeme říci – aspoň zatím – že ani tento tvrdý postup předsedovi konzervativců nerozvázal ruce. Nejodbojnější křídlo je sice venku, ale vláda nyní nedisponuje většinou hlasů v parlamentu, takže další legislativní kroky dělat nemůže. Je to paradox, ale „noc dlouhých Johnsonů“ zatím přinesla jen další politický pat.
Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 a Krvavé levandule.
Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.
Autor článku
marian@kechlibar.net
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
