KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Nový kohout na dvorku

Turecká armáda
Turecká armáda

reklama

Turecká ekonomika je, měřeno všemi možnými parametry, poslední dobou vcelku slabá. Loni se propadla do recese, letos se čeká jen malý růst, tamní firmy jsou značně zadlužené a turecká lira zažila letos takové výkyvy a ztráty, že hůř na tom mezi srovnatelnými zeměmi byla už jen Argentina.

Ta samá země se ale pustila do budování značného mezinárodního vlivu, a to nejen „soft“ prostředky, ale i silou. Turecké vojenské lodi dávají Kypru jasně najevo, že jakákoliv těžba plynu ve východním Středomoří podléhá tureckému souhlasu. Turecká armáda vtrhla do severní Sýrie, vyhnala z širokého hraničního pásma Kurdy a začíná tam hrnout běžence, kterých se chce zbavit. A nyní ohlásil prezident Erdogan, že Turci vojensky zasáhnou v Libyi na straně premiéra Sarrádže proti maršálu Haftarovi, jehož jednotky ohrožují Sarrádžovu vládu.

A to jsme se ještě vůbec nezačali věnovat méně válečnickým projektům, kterými Turecko poslední dobou získává mezinárodní postavení. Od balkánských muslimských komunit, kterým přispívá na obnovu osmanských památek – hlavně mešit – přes potomky tureckých gastarbeiterů v Německu, až po různé rozvojové projekty v islámské části Afriky, třeba v Somálsku. V Kataru provozují Turci vojenskou základnu s pěti tisíci vojáky, hned vedle teoreticky spojenecké, prakticky ale spíše konkurenční základny USA Al Udeid. Její posádka je jen dvakrát větší než ta turecká.

Je až s podivem, že to zatím Turkům nevadí, přece jenom musejí tyhle projekty vyjít na hodně peněz, které by se daly použít v Turecku samotném. Turecký HDP na hlavu, po přepočtení na kupní sílu, je 47. na světě, tedy v sousedství zemí jako Maďarsko, Lotyšsko a Kazachstán; jediná země se srovnatelnou ekonomickou silou, která má větší mocenské ambice, je Rusko. Nicméně zdá se, že to skutečně nevadí, nebo aspoň ne tolik, aby Erdoganova vláda musela námitky obyvatel brát v úvahu.

Na jihovýchodním křídle Evropy nám roste mocnost, která je ochotna obětovat i část své životní úrovně výměnou za vliv a moc. Média tomu věnují nápadně málo pozornosti, přitom pro naši budoucnost může být současná turecká aktivita dost podstatná. Jak Turecko, tak Libye jsou důležitými ohnisky ilegální imigrace do Evropy a vybudují-li si Turci vojenskou přítomnost i na severu Afriky, mohou nás pak vydírat hned ze dvou stran. A nikde není psáno, že Libye bude poslední. Je spousta států, kam by se turecké jednotky mohly na rozkaz Ankary vydat příště. Mali, Súdán, Afghánistán, Jemen? Všechny země, kde by další destabilizace mohla vést ke značným problémům pro nás.

Bohužel se nezdá, že by v tomto směru EU vůbec vnímala, že se něco děje, natož aby připravovala nějakou koordinovanou odpověď. Přitom to, o co se Turci snaží, není ani trochu skryté nebo maskované: prostě se snaží vybudovat si v islámském světě pozici uznávané a obávané mocnosti, která bude mít značný, místy rozhodující vliv na místní dění. Rozhodně větší než Evropa a možná dokonce větší než Američané.

V téhle situaci, kdy naši vlastní politici budování nové, trochu jemnější Osmanské říše nekladou žádné překážky, můžeme v zásadě doufat jen v jedno: že samotnému tureckému obyvatelstvu se imperiální projekt začne zajídat, stejně jako se svého času začal zajídat voličům jednotlivých evropských koloniálních mocností. Protože budování impéria nikdy nestojí peníze, dost často se za něj platí i krví a strachem o děti, a to je dost vysoká cena, která nebude mimo vysloveně nacionalistické kruhy populární ani u Turků.

A Turci se občas vzbouřit umějí. Erdoganova říše je sice autoritářská, ale úplné kontroly nad státem ještě nedosáhla. Konec konců, z istanbulské a ankarské radnice už voliči Erdoganovy lidi s ostudou vyprovodili.

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 a Krvavé levandule.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama