KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: O zvláštních úkolech a zvláštních lidech

K obtížným situacím se nestandardní osobnosti hodí daleko lépe než průměrný politik.
Boris Johnson
Boris Johnson
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Událo se očekávané: Boris Johnson se stal předsedou Konzervativní strany a předsedou vlády Spojeného království. Jak dlouho premiérem zůstane, to je otevřená otázka, protože vládní většina v Dolní sněmovně pozvolna eroduje a nedají se vyloučit ani předčasné volby (řádné by počkaly do jara 2022). Ale i tak je zajímavé sledovat, jak zuřivé reakce tahle volba vyvolala na levé straně spektra.

Část z nich lze přičíst obecné polarizaci politického spektra, hnané bublinami sociálních sítí. Ale příval nálepek typu „blázen, klaun, idiot“, manifestující se například dost ostudnou obálkou nového vydání německého Spiegelu, má podle mého názoru ještě jeden důvod. Určitý typ vysokoškolsky vzdělaného levicového novináře má problém rozpoznat skutečné hlupáctví. Inteligence mu splývá s intelektualismem.

Boris Johnson určitě není typ zjevného intelektuála vyzařujícího jakési akademické fluidum. Takových lidí je na pravici obecně málo, z těch skutečně známých mě napadá jen Jordan Peterson, a ten to zase od svých levicových oponentů schytává za jiné atributy. Ale dokonce ani mnozí skuteční akademici tak na první pohled nepůsobí. (Hned jsem si při psaní této věty musel vzpomenout na jednoho z nejlepších českých matematiků, kterého jsem si při prvním příchodu na příslušnou katedru MFF UK spletl s údržbářem. Pod maskou starého modrého pracovního pláště a rozježeného účesu se ovšem skrýval naprosto brilantní mozek.)

K tomu, abych nepochyboval o Johnsonově skutečné inteligenci, mi stačí přečíst si jeho precizně psané texty, nebo vědět, že na Oxfordu vystudoval čtyři roky klasické literatury, tedy značně obtížný obor. Jeho spolužáci vzpomínají, že na některých seminářích se mluvilo více starořecky než anglicky a Johnson se jich čile a aktivně účastnil. Kultivuje-li si tedy vnější osobnost mírného burana, je to z jeho strany záměr.

Nový premiér má spíš jiné problémy, například poněkud volný vztah k pravdě - z Timesů jej svého času vyhodili proto, že si vymyslel citát. Ale to, že je dost excentrickou osobností, je jednak doklad originality (a v dnešní době plné prázdných osobností je originalita hodně vysokou hodnotou), jednak mu to v současné situaci může být spíš k dobru, než na škodu.

Brexit je totiž mimořádná, totálně nestandardní situace, a k takovým situacím se mimořádné a nestandardní osobnosti hodí daleko lépe, než průměrný politik. Průměrným či nevyčnívajícím lidem je možno svěřit zemi v době stability a prosperity, nečekáme-li potřebu činit nějaká zásadní rozhodnutí. A oni se pak nejspíše ukážou jako dobří správci. Ale to není případ brexitu, ďábelsky komplikovaného zadání od britských voličů, které uvrhlo politickou vrstvu Spojeného království do naprosté bezradnosti a chaosu.

Selhání Theresy Mayové bylo v téhle situaci možná právě důsledkem její neschopnosti improvizovat. Teď už bývalá předsedkyně vlády je přesně tím předvídatelným, houževnatým, trochu nudným typem politika, vhodným do časů „mírného pokroku v mezích zákona“. K manévrování skrze brexitovou bouři to nestačilo. Její taktika – snažit se několikrát protlačit skrze parlament pořád tu samou dohodu – byla nejdřív zarážející, pak směšná, nakonec trapná natolik, že Mayová ztratila respekt členů vlastní vlády. „Three-line whip“, dříve obávaný nástroj k vynucení hlasovací poslušnosti, se stal papírovým tygrem.

Od nového premiéra můžeme očekávat nějaké nové tahy. Pokud Dolní sněmovna není schopna říci, co chce (všechna hlasování byla proti něčemu), vytváří tím exekutivě určitý manévrovací prostor, který by měl být využit. Jak, to je na Johnsonovi, ale důležité je, aby se situace už konečně nějak pohnula. Současné bezradné politické hádky ve vypůjčeném čase jsou pro celou Evropu těžce demoralizující; další odklad brexitu už nesmí nastat.

Boris Johnson také prohlásil, že k 31. říjnu 2019 Británie skutečně z EU odejde. Uvidíme, zda se v tomto případě neprojeví onen výše zmíněný volný vztah k pravdě. Pokud ano, nejspíš by po takové názorové otočce následoval cestu vyšlapanou před ním střevíčky Theresy Mayové. Ale spíš bych byl ochoten vsadit nějakou menší částku na to, že 1. listopadu bude Spojené království „venku“.

 

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy a Zapomenuté příběhy 2.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama