KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Tohle je inkluzivní prostředí, takže vypadni

Humor je zbraní utlačovaných
Humor je zbraní utlačovaných
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Výše zmíněnou „hlášku“ jsem si nevymyslel. Toto prý řekli pravicově orientovanému skotskému komikovi Leo Kearsemu v australském městě Perth, když se pokusil zarezervovat prostory ke svému vystoupení. Ironie výše zmíněného výroku je asi jasná všem, tedy kromě fanatiků, pro které se v anglosaském světě vžilo označení SJW - Social Justice Warriors.

Na hnutí, které neustále slovně uctívá „diverzitu“ (různorodost), je moderní progresivní levice extrémně nediverzní – co se myšlenek týče. Otevřené náruče inkluzivity vítají každého, kdo si myslí přesně to samé. Množství lakmusových papírků, s jejichž pomocí se testuje, zda ten či onen jedinec je hoden akceptace, nebo zda má být zavržen, neustále roste.

Kearse byl vyloučen z kruhu akceptovatelných osob pro údajnou transfobii (sám tvrdí, že přesně tou samou dobou chodil s trans-ženou), kvůli které to schytaly i jiné osobnosti, třeba Martina Navrátilová. „Skvadra“ (Squad) čtyř mladých poslankyň Kongresu se zase snaží zavést v Demokratické straně silně antiizraelské naladění, což v situaci, kdy američtí Židé v drtivé většině (cca 70-75 %) volí demokraty, může vést k zásadním tektonickým přesunům uvnitř americké politiky. Dalším štěpným klínem je vztah k ilegální imigraci, vyhrocený zejména u našich německých sousedů. Těch několik málo německých levicových politiků, kteří si dovolí být vůči ní otevřeně kritičtí (například Sahra Wagenknecht či Boris Palmer), jsou terčem permanentních nenávistných útoků z řad vlastních spojenců, slovo „nacista“ přitom padá velmi často.

Podobný přístup přímo volá po parodování, a tak se skutečně poslední dobou stalo dříve neslýchané: přibývá pravicových komiků, klaunů a karikaturistů. Dříve to bylo naopak, levice si utahovala ze škrobených košil a škrobených názorů konzervativců. Někde v průběhu posledních padesáti let ale tuhle schopnost ztratila. Novou linií je morální nadřazenost a stav permanentního rozběsnění (outrage) nad čímkoliv, od nepřijatelných pletacích vzorů až po skutečnost, že si bubeník ultralevicové kapely Feine Sahne Fischfillet troufnul ve vedru vysvléci tričko.

Sbírka přecitlivělých a ukřičených eg, která na sociálních sítích tlačí tu jedinou správnou linii, si samozřejmě o zesměšňování přímo říká. Od poněkud dětinských pokusů, často zahrnujících „memes“ s obrázkem žabáka Pepeho, až po sofistikovanější projekty. Příkladem je Titania McGrath, fiktivní radikální intersekcionální básnířka, kterou přivedl na svět britský komentátor Andrew Doyle. Titania, pojmenovaná podle královny víl ze Shakespearova Snu noci svatojánské, dostala svoje jméno právě proto, že podle Doylea „woke jedinci nežijí v tomto světě“. Její vážná a sličná tvář s výraznými brýlemi shlíží na návštěvníky Twitteru a produkuje pro ně neskutečné „hlody“. Andrew Doyle má opravdu talent vyhmátnout brutální jádro „woke“ hnutí až na kost.

Titania
Autor: twitter Titania

Humor je zbraň utlačovaných, proto se mu vždycky tak dobře dařilo mezi otroky, nádeníky, nebo občany autoritářských států. Je korozivní a nahlodává autoritu moci, ať už jde o moc státní či soukromou; proto jej také mocenské struktury rády nemají.

Konečným testem budoucnosti sociálních sítí tak ani není Tommy Robinson, jako právě Titania McGrath a její souputníci. Zmizí-li jednoho dne na nátlak aktivistů z Twitteru, bude to znamení, že je opravdu zle.

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy a Zapomenuté příběhy 2.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama