KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Vlámský zájem na tahu

Vlaams Belang čili Vlámský zájem je druhá inkarnace strany, která se původně po svém založení roku 1978 jmenovala Vlámský blok. První stranu v roce 2004 po kontroverzním procesu fakticky zakázal Nejvyšší soud Belgie, který ji označil za rasistickou a umožnil státu odepřít jí finanční příspěvky na činnost. Strana se po tomto verdiktu okamžitě rozpustila a její bývalí členové založili ihned stranu novou; dobrý voják Švejk má očividně ve Flandrech nějaké příbuzné. Rozsudek padl právě na vrcholu popularity Bloku, který tehdy podporovala čtvrtina vlámských voličů. Podpora nástupnické strany poklesla v následujících letech do jednociferných čísel.
Předseda ultrapravicové strany Vlámský zájem Tom van Grieken v královském paláci po setkání s králem
Předseda ultrapravicové strany Vlámský zájem Tom van Grieken v královském paláci po setkání s králem
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

V posledních volbách do Evropského parlamentu se však Vlámskému zájmu podařil mohutný comeback, když nasbíral ve vlámské části Belgie 18,5 % hlasů a ztrojnásobil svůj zisk proti roku 2014. Na nízkou volební účast, která nahrává radikálům, se přitom v Belgii vymlouvat nelze. Účast u voleb je tu povinná a i když úřady absentéry nijak tvrdě nepronásledují, přišlo před pár dny k urnám 89 % oprávněných voličů, nejvíce v celé EU.

Stratégové Vlámského zájmu přičítají svůj úspěch kampani koncentrované na Facebook – strana vynaložila na online reklamy zhruba 400 000 eur. Zajímavé bylo ale zaměření kampaně. Jejím cílem byli zejména mladí muži.

Odbočíme-li na chvíli stranou: identifikace mladých mužů jako zranitelné a od systému odcizené skupiny je „trefou do černého“. Postmoderní západní civilizace roku 2019 si mladých mužů příliš neváží, spíše se k nim staví s mírnou podezřívavostí, zvláště jde-li o etnicky původní obyvatelstvo. Existují stovky státem dotovaných organizací pomáhajících uprchlíkům, cizincům, ale i dívkám, ženám atd.; zatímco mladý muž je ze strany kulturního a vzdělávacího establishmentu spíš potenciální přenašeč „toxické maskulinity“ a jeho potřeba někam patřit a někým být, nejlépe mezi sobě podobnými, je považována za patologickou.

Celé projekty a občas i zákony se v Evropě a Americe soustřeďují na to, jak navýšit „diverzitu“ ve všech žádoucích profesích a kolektivech (nikoliv ovšem třeba ve vězení či mezi bezdomovci), což v překladu vždycky znamená „méně bílých mužů a více těch ostatních“ - mezi „bílé“ bývají v tomto případě zařazováni i Východoasiaté, kteří vesměs tuto hru na svatou ublíženost nechtějí hrát a snaží se prosadit vlastními schopnostmi. Jsou-li někde ovšem místní mladí muži nedostatečně zastoupeni, což je na západě čím dál více případ univerzitních studií, je to naopak žádoucí a dobré, snad jako trest za koloniální hříchy, na kterých se přitom dnešní mládež nijak nepodílela. Nejsem si jist, zda kdy v dějinách existovala civilizace, která by takhle macešsky zacházela se svým původním obyvatelstvem a fetišizovala všechno jiné. Je to svého druhu unikátní experiment, na jehož výsledky se nijak netěším.

Nu, zpátky k Belgii. Právě Belgie je z hlediska multikultury vůbec značně napřed, protože stát, uměle ušitý ze dvou etnik, která se nemají nikterak ráda, se formálně multikulturalizoval už dávno. Země, kterou spory jednotlivých národnostních skupin neustále hrozí roztrhnout, si postupně vytvořila extrémně složitý politický aparát k uspokojení všech možných zájmů, regionální parlamenty, komunitní parlamenty. V tom nejmenším parlamentu, sloužícím německé menšině v okolí města Eupen, sedí pětadvacet volených poslanců starajících se o zájmy 80 tisíc místních Němců – tj. komunity zhruba stejně početné jako sídliště Ostrava - Jih. K tomu všemu samozřejmě paralelně existuje i běžná městská a obecní správa a federální orgány, zastřešující celou zemi. Běžným důsledkem tohoto organizačního zauzlení bývá nemožnost sestavit po volbách federální vládu, protože dát dohromady mnohačlenné koalice z několika jazykově rozrůzněných pidistran je strašný úkol; v letech 2010 - 2011 byla země bez volené vlády celkem 589 dní. Podobné problémy má v Evropě už jen Severní Irsko a Bosna, oboje bývalá bojiště. Česká politická struktura je proti té belgické příjemně jednoduchá a levná.

Volení belgičtí politici navíc rádi sedí na několika židlích naráz, včetně různých dozorčích rad apod. Tahle skutečnost vedla svého času jednoho frustrovaného daňového poplatníka k vytvoření portálu Cumuleo.be, kde jsou všechny mandáty posbírány dohromady ke snadnému prozkoumání. Tak se například můžeme dozvědět, že hvězda socialistické strany Elio di Rupo zastával v roce 2011 celkem 17 různých funkcí naráz, z toho čtyři placené. Šikovný pán.

Vlámský zájem, stojící již od počátku 21. století v takzvaném sanitárním kordonu (jinými slovy: všechny ostatní strany odmítly spolupráci s ním), je v této politické síti rušivým prvkem, protože usiluje o zánik Belgie a vyhlášení samostatných Flander, případně jejich připojení k sousednímu Nizozemsku. To by znamenalo radikální zjednodušení politické struktury v regionu a zánik mnoha křesel. Člověku se tak vkrádá na mysl otázka, zda za existencí sanitárního kordonu skutečně stojí radikální názory strany na přistěhovalectví, nebo spíše snaha ochránit si dobře placené funkce.

Události posledních dní ovšem svědčí o tom, že sanitární kordon není zas tak pevný, jak býval. Předsedu Vlámského zájmu Toma van Griekena přijal před několika dny ve svém paláci král Philippe, tedy ironicky právě člověk, jehož trůn by van Grieken nejraději zrušil. Bylo to první setkání belgického krále se šéfem národovecké strany od roku 1936.

Je možné, že v budoucí vlámské regionální vládě bude Vlámský zájem hrát nějakou roli. Z hlediska establishmentu se sanitární kordon příliš neosvědčil, strana přežila několik desítek let a její ideje postupně prosakují do mainstreamovějších stran na pravici, jako je například separatistická N-VA. Logický by tedy byl plán B: přizvat politiky z Vlámského zájmu k bohatému stolu mandátů, funkcí a sinekur. Až z něj ochutnají, těžko se jim od něj bude odcházet.

 

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy a Zapomenuté příběhy 2.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama