KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Znárodníme … internet

Ať nikdo neříká, že i klasicky marxistická levice nemůže jít s dobou. Dokonce si už povšimla, že existuje něco jako internet a začala se o něj zajímat.
Optické kabely
Optické kabely
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Ve Velké Británii se 12. prosince konají předčasné volby. Jako favorit do nich nastupuje Boris Johnson, lídr konzervativců, ale mezi „favoritem“ a „vítězem“ je velký rozdíl a může se stát, že Farageova brexitová strana odčerpá toryům právě dost hlasů na to, aby nakonec na většinu hlasů nedosáhli. Ani poslední deklarace, že Farageovi lidé nebudou kandidovat v okrscích, kde už konzervativci drží křeslo, není pro Johnsona garancí úspěchu; musí nutně získat i nějaká křesla navíc, v okrscích, kde brexitová strana kandidovat bude. Jednokolový většinový volební systém, který v Británii funguje, má tu vlastnost, že když se dva perou, může se na konci smát ten třetí.

„Třetích“, kteří by se rádi smáli, je povícero. Třeba liberální demokraté, kteří se nyní definovali jako „Remain Party“ a doufají, že přilákají hlasy všech těch, kdo by Británii rádi v Evropské unii udrželi. Ale také jsou tu labouristé. Od zvolení Jeremyho Corbyna do čela strany prodělala Labour Party značný politický vývoj. Zcela opustila liberální středolevé pozice, které zastávala za Tonyho Blaira, a posunula se nalevo, tam, kde stála v 70. a 80. letech.

Lídři žijící v minulosti se obvykle vracejí k minulým bitvám, takže moc nepřekvapí, že Corbynovi labouristé si vzali za úkol zvrátit privatizace z éry Margaret Thatcherové. Do státních rukou by měly být zpátky vykoupeny železnice, elektrická rozvodná síť, vodárny, pošta a části telekomunikačního sektoru. V klasickém seznamu ovšem přibyla jedna novinka: corbynovská Británie by zavedla státem garantované, plošné, širokopásmové připojení k internetu zdarma. Takzvaný British Broadband po optickém kabelu. Soukromým poskytovatelům internetu by nebylo zakázáno podnikat, ale jak by měli konkurovat gigabitové službě zadarmo, není patrné.

Podle labouristů by státní internet pro celou Británii vyšel na 20 miliard liber. Britský Telecom odhaduje cenu podstatně výše, na 100 miliard liber; „zadarmo“ je tedy velmi relativní pojem, přesněji řečeno by si někteří lidé mohli užívat pocitu, že jim internet platí někdo jiný. „Magořina“ (crackpot idea), komentoval celou myšlenku šéf konzervativců Boris Johnson.

Británie má opravdu určitý problém s internetovou infrastrukturou. Proti státům jako Jižní Korea je průměrná britská domácnost připojena pomaleji a dráž. Lepších hodnot penetrace optických kabelů dosahuje v Evropě skoro každý, například i Rumunsko a Bělorusko. Naprostá většina evropských států ale ponechává internetové připojení soukromým poskytovatelům, ke „znárodnění internetu“ nesáhl nikdo. A skutečnost, že Británie pokulhává při zavádění optických spojů, neznamená, že by britský internet byl zoufale pomalý.

Hodně Britů využívá připojení VDSL, sice ještě po měděném kabelu, ale přesto dost rychlé na to, aby v každodenním provozu neměl uživatel problémy. Rozdíl mezi třiceti a třemi sty megabity je poznat leda při stahování velkých balíků dat, jako jsou filmy, nebo třeba (pro technické nadšence) nové distribuce Linuxu. Což tolik lidí běžně nedělá, takže poptávka po vylepšování připojení není zase tak velká, aby na ni trh reagoval.

Vůbec není jisté, zda dává ekonomický smysl zavádět optický kabel do každého domu, jak Corbyn slibuje; koneckonců jsou tu i bezdrátové spoje, vznikající technologie 5G, a možná se blíží i éra globálního internetu z družic systému Starlink, které teď Muskova společnost SpaceX vypouští na oběžnou dráhu po stovkách. Starlink by elegantně řešil přístupnost internetu ve venkovských oblastech, aniž by bylo nutné kopnout do země.

Proč tedy státní internet? Opravdu je úspora třiceti liber měsíčně, které v současné době vydá průměrná britská domácnost za připojení, takovou pomocí v rodinném rozpočtu? Opravdu někdo věří, že tenhle úřední projekt dokáže udržet slibovanou technickou kvalitu?

Myslím si, že je to spíš jinak. Internet je důležité médium výměny informací a kontrola nad šířením informací je základním impulsem autoritářské vlády; a v Británii je v politické sféře autoritářů dost, nalevo i napravo. A k výkonu kontroly je nejlepší vlastnit samotné médium. Pak můžete rozhodovat, kdo bude smět být připojen a kdo ne – a co může na své obrazovce vidět. Samozřejmě s nějakým hezky znějícím zdůvodněním. Boj proti extremismu, antirasismus, vytváření inkluzivního prostředí, práva menšin...

Nevěřte politikům, když vám přinášejí něco zadarmo. Trochu to připomíná onen starý příběh o  pěkném dřevěném koni, kterého Řekové „věnovali“ svým nepřátelům z Tróje.

 

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 a Krvavé levandule.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama