KOMENTÁŘ MARTINA KUNŠTEKA: Odfláknutá novela zfušovaných církevních restitucí

Ve středu 23. 1. 2019 schválila Sněmovna ve třetím čtení novelu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi - označovanou jako Zákon o zdanění církevních restitucí. Sněmovnou schválený zákon má pouze dvě normativní ustanovení, která se obě týkají zdanění. V prvním se ruší vyjmutí finančních náhrad z předmětu daně z příjmů. V druhé je změna zapracována do daňového zákona.
Církev, ilustrace - foto archiv
Církev, ilustrace - foto archiv
http://pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Nevyřešený nadále zůstává problém určovacích žalob církví proti majetku obcí a krajů, za nějž dostaly finanční náhrady. Bez možnosti soudní ochrany proti nelegálnímu předání majetku církvím zůstávají nadále uživatelé majetku – jeho nájemci a pachtýři. Pro Senát je tak dost prostoru pro doplnění nebo opravy návrhu zákona.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod číslem 428/2012, byl v době vlády premiéra Petra Nečase (ODS) přijímán pod dvojím tlakem. Politický nátlak na jeho schválení vyvíjela především strana TOP 09, reprezentovaná ve vládě nejsilnějším ministrem, a to ministrem financí Miroslavem Kalouskem. A pak též ministry zahraničí Karlem Schwarzenbergem a kultury Jiřím Besserem.

Vláda i Parlament tehdy církevní restituce projednávaly také pod časovým tlakem hrozícího zániku tzv. blokačního paragrafu v zákoně o půdě, který na etapy prolamoval Ústavní soud.

Problematika církevních restitucí se v době schvalování zákona o půdě řešila již několikátým rokem. Hned po sametové revoluci projednávalo Federální shromáždění vydání části církevního majetku církvím do vlastnictví. Za minulého režimu měly církve ke kostelům a farám zřízeno pouze užívací právo. Budovy kostelů, far, biskupství a klášterů byly církvím, respektive jednotlivým jejich složkám, vraceny v letech 1989 a 1990 formou tzv. výčtového zákona. Ten měl podobu uvozovací věty, v níž bylo stanoveno, že z majetku státu přechází do majetku k příslušné církevní organizaci objekty podle seznamu v příloze zákona, ve které byly budovy identifikovány podle obce a čísla popisného. Pozemky pod nimi podle příslušného čísla v katastrálních knihách. Jednoduché, jasné a v praxi snadno proveditelné.

 

Kardinál Tomášek nechtěl již nic a kardinál Vlk chtěl vše

Když byl zákon ve Federálním shromáždění projednáván, umožnili poslanci vystoupení tehdejšímu pražskému arcibiskupovi Františku kardinálu Tomáškovi. Ten poslancům děkoval a vyslovil názor, že dál už církev nic chtít nebude. Krátce nato byl ovšem penzionován a na jeho místo primase katolické církve v Čechách nastoupil Miloslav Vlk, který naopak razil politiku restitucí veškerého církevního majetku. Už tehdy to bylo ožehavé a politicky výbušné téma. Mezi lidmi měly restituce církevního majetku velmi malou podporu, omezenou v podstatě jen na praktikující křesťany.

Z iniciativy arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka lidovečtí poslanci do zákona o půdě prosadili tzv. blokační paragraf 29, který stanovil, že „majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Stát tento majetek nemohl nejen prodat, ale ani bezúplatně převést na obce. Což jinak u mnoha pozemků v intravilánu i extravilánu masově dělal.

 

Zásah Ústavního soudu

V roce 2010 do problému vstoupil Ústavní soud (ÚS). Ve zdůvodnění nálezu ústavní soudci výslovně uvedli, že na majetkové restituce nemají církve bez zvláštního zákona žádný ústavní ani jiný právní nárok, který by byl zaručen např. mezinárodní smlouvou. Současně však znění paragrafu 29 vyhodnotili jako důvod legitimního očekávání církví, že s nimi bude otázka jejich bývalého majetku cestou zákona vypořádána.

Před tím obecné soudy většinou zamítaly tzv. určovací žaloby církví a jejich složek na vydání majetku zestátněného po 25. únoru 1948. Což je hranice, kterou Federální shromáždění ČSFR stanovilo jako nejzazší možný okamžik pro restituce. Ústavní soud do té doby v naprosté většině svých nálezů odmítal stížnosti proti takovým rozsudkům obecných soudů. S tím, že zákonodárce jasně určil, že církevní majetek nemá být řešen v rámci zákona o půdě, ale v rámci speciálního zákona, jehož vznik předvídal § 29 zákona o půdě.

Finální tlak na dořešení problému církevních restitucí zanedlouho vyvinul opět Ústavní soud. Ústavní soudci uznali za oprávněný důvod dočasného odkladu snahu vyřešit komplexně problém nejen majetku církví, ale i celkového financování jejich činnosti v návaznosti na Listinou základních práv a svobod předpokládané odluce církve a státu.

Ústavní soud nařídil obecným soudům pojímat žalobu církevní právnické osoby jako žalobu svého druhu - blížící se žalobě restituční, mající za cíl dosáhnout zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce, která je podle nálezu ÚS v rozporu s Ústavou. Lhůtu odpovídající "plnohodnotnému legislativnímu procesu", na niž odkazoval předchozí nález, podle soudců již bylo možno považovat za překročenou. V tu chvíli začalo reálně hrozit, že stovky tisíc komplikovaných určovacích žalob zavalí soudy na mnoho let. A že restituce proběhnou „živelně“ soudní cestou.

Rozhodnutí ÚS ovšem nelze vykládat tak, že by Parlament přímo přinutil k vydání majetku, nebo schválení restitučního zákona v podobě, v jaké byl přijat. Ústavní soudci pouze svérázným způsobem nutili zákonodárce problém po letech konečně nějak vyřešit. Parlament na to mohl reagovat několika způsoby. Mohl klidně blokační paragraf zrušit bez náhrady. S tím, že ze státního rozpočtu financuje provoz církví. Majetek by pak stát klidně mohl převést obcím nebo rozprodat zájemcům. A nebo si jej i nechat. Parlament klidně mohl přijmout i zákon, podle něhož by financování církví bylo hrazeno z pronájmu tohoto majetku cestou zvláštního fondu.

 

Rozhodnutí vlády

Vláda Petra Nečase však pod tlakem TOP 09 do Parlamentu předložila návrh zákona, který zmocnil vládu a státní orgány k vydávání majetku nárokovaného církvemi. A k vyplacení finanční náhrady za majetek, který z různých objektivních důvodů vydat nelze. Například proto, že na pozemku bylo vybudováno letiště.

Nešlo přitom o první pokus o církevní restituce. Lidovci se snažili prosadit vydání majetku církvím již ve vládách Václava Klause (ODS) v letech 1992 až 1998. V té době ještě nebyl hotový výčet majetku znárodněného církvím po 28. 2. 1948. Jinou metodu než výčtovou ovšem Václav Klaus odmítal připustit. Znovu se o to lidovci pokusili ve vládě Mirka Topolánka (ODS). Zákon však spadl pod stůl pro odpor bývalého ministra financí Vlastimila Tlustého (ODS), kterému se podařilo ve Sněmovně dokázat, že hrozí zdvojená restituce. Na plénu četl výčet majetků, za něž měla být vyplacena náhrada, a které přitom již v minulosti byly vydány nebo prokazatelně patřily jiným osobám než církvi. Poslanec Tlustý návrh zákona označil za „loupež století“.

Církevní restituce pak byly paradoxně schváleny v době Nečasovy vlády, kdy lidovci vůbec nebyli ve Sněmovně. Zákon měl opět kombinovanou podobu. Část majetku, který nelze vydat, je podle něj církvím nahrazován ve formě finančních náhrad. Ta byla vyčíslena na hodnotu 59 miliard. Pro jistotu nebyl přiložen žádný soupis, aby jej nikdo z poslanců nemohl zpochybňovat. Splácení finanční náhrady je zákonem rozloženo do třiceti let. Ročně to vychází na 2 miliardy. Plus inflační přirážka. Tato finanční náhrada byla v původním zákoně osvobozena od daně z příjmů. Což by zrušila novela schválená poslanci 23. 1. 2019. Nově by tak církve měly státu vrátit na dani asi 19%. Tedy asi 380 milionů korun ročně.

Vydávání fyzického majetku zákon řešil formou žádosti státnímu úřadu nebo státní firmě, která s ním hospodařila. Církev nebo její část, jako např. řeholní řád, měla žádost o vrácení majetku doložit dokumenty o tom, že jej vlastnila k 25. 2. 1948. Bez tohoto dokladu mohl státní úřad nebo státní podnik odmítnout majetek vydat. Církvím však byla dána možnost se proti odmítnutí odvolat k soudu, který může její nároky přezkoumat a nařídit vydání majetku. Jiné formy soudní ochrany a přezkumu zákon nepřipouští. Zákonodárce zcela ignoroval potřebu ochrany uživatelů majetku. Zemědělec, který na půdě hospodaří, nemá možnost u soudu napadnout protiprávnost vydávání majetku. Například s odkazem na to, že příslušný majetek byl církvi zestátněn již před 25. 2. 1948. Třeba během pozemkové reformy za první Československé republiky, nebo dokonce v rámci reforem císaře Josefa II. I takový majetek stát před schválením restitučního zákona blokoval podle § 29 zákona o půdě. Při řádném postupu by neměl být církvím vydán. Na jeho koupi by naopak měl mít přednostní právo zemědělec, který na půdě hospodaří. Nyní nemá možnost se soudně ani jinak bránit proti nelegálnímu předání majetku církvi i s jeho pachtovní či nájemní smlouvou. Tento problém ovšem není řešen ani v novele, která právě odchází do Senátu. Na církve spolu s převzatým majetkem nepřechází povinnost nabídnout při prodeji majetek přednostně současným uživatelům, jako je tomu u státu. Stát si pro sebe nevyhradil ani předkupní právo. Církev tedy může restituovanou zemědělskou půdu klidně rozprodat i developerům na stavby dalších kanceláří nebo skladů. Ani tento problém poslanci nedokázali nejen vyřešit, ale ani v rámci projednávání novely vůbec otevřít.

Vyřešit se poslanci nepokusili ani problém běžících a stále nově podávaných určovacích žalob, kterými církve a řeholní řády napadají u soudu územní samosprávy. Obce a kraje čelí tisícům žalob na vydání bývalého církevního majetku. I když za nevydaný majetek – mimo jiné i ten, který byl převeden na obce a kraje - stát církvím vyplácí finanční náhrady. Tyto žaloby obce značně zatěžují nejen finančně, ale i lidsky. Zástupci obce a jejich advokáti tráví u soudu tisíce hodin. Což stojí nemalé peníze. A odvádí starosty či radní od jiné práce pro obec. Žaloby navíc blokují rozvoj obcí stejně jako kdysi § 29 zákona o půdě. Obvykle jsou provázeny předběžným opatřením na zjednání klidového stavu, který obcím zakazuje s majetkem nakládat.

Zákonodárci do restitučního zákona nevložili zákaz podávání určovacích žalob ze strany církví na územní samosprávy. Ani v době schvalování zákona, který byl přijat jen díky nepřítomnosti poslance Davida Ratha (ČSSD), který byl v době závěrečného hlasování ve třetím čtení držen ve vazbě. Restituční zákon byl schválen o jediný hlas. A to právě díky „zvazbení“ Ratha. Při přehlasování veta Senátu mu tehdy na svět pomohl pravomocně odsouzený poslanec Jan Pekárek (ODS), který nastoupil za jednoho z poslaneckých rebelů ODS, kteří na mandát rezignovali pro nesouhlas s Kalouskovým fiskálním balíčkem. Krátce po schválení restitučního zákona Nečasova vláda padla po policejní razii na Úřadu vlády, který mnozí označují za policejně prokurátorský puč. Pekárek pak nastoupil do vězení.

Chyby tehdejších poslanců nyní neopravili ani ti současní.

Martin Kunštek

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama