KOMENTÁŘ MNISLAVA ZELENÉHO – ATAPANY: Invaze imigrantů byla překonána

Po dlouhé době jsem konečně vypadl z pražského ruchu, řinčení tramvají, houkání sirén, smradů z výfuků aut, hodinového sezení za počítačem. Přestaly májové deště a příroda kolem naší samoty nás doslova očekávala.
Hlemýžď neboli šnek...
Hlemýžď neboli šnek...
www.boredpanda.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Bylo nádherně, azalky voněly žlutými květy, konvalinky svou omamnou jedovatou vůní, rododendrony a pivoňky řádily rudými a červenavými barvami, šeřík se obsypal modravými kvítky. Sedím před chalupou na staré rozvrzané lavici vedle kostivalu, který tu vždy mohutně vyroste a trochu překáží, ale schválně jej tu nechávám, protože láká brundibáry čmeláky, kteří se se svými dlouhými sosáky dostanou až do nitra jeho květů. Mám je moc rád. A už tu jsou! Bachratí s nožičkami plnými pylu bzučí a usazují se na květy, až se stonky jejich váhou zhoupnou a šup, už se do nich tlačí. A pak rovnou za chalupu si letí smlsnout na bílých květech kokoříků. Pozoruji tam malého pavoučka, jak si mezi bílé květy natahuje tenkou, skoro neviditelnou síť a číhá na kořist. Vysoko v korunách smrků, dubů, bříz a lip zpívají ptáčkové, zpod kamene vedle dešťového svodu chalupy si vylezla na sluníčko vyhřát své tělíčko ještěrka, která tu má také domovské právo. Velcí mravenci pobíhají všude kolem a jen oni vědí, co chtějí a jaký je význam v jejich spěchu. Všichni sem patří, všichni zde v okolí bydlí. I ta kuna na půdě, jejíž rod si naši chalupu předává mezi generacemi možná již stovky let.

O sto metrů dál zurčí Vošmenda svou čirou vodou a já si jdu pro kosu, abych trochu obsekal louku. Pak se chvíli s manželkou rejpu v hlíně a pleji květnou zahrádku a mám velmi příjemný pocit, že tu jsem na správném místě klidu a pohody, blízko země a vody, v lese. K večeru sekám dříví a pilou řežu větve a kmínky na míru do kamen. Od mládí rád sekám a piluji. Občas si přivoním k dřevu a nasávám vůni lesa. Často při tom vzpomínám na otce, který mě k sekání a pilování přivedl v raném dětství a také ke dřevu a smůle rád přičichával. A to pomalé praskání polena a suků při sekání, než se dřevo konečně rozlomí a praskne, jsou skoro jakoby jakési archetypální zvuky z dávných tisíciletí, když se sekerami klučily pralesy k zakládání osad a polností.

Oheň v kamnech již hučí, nechávám otevřená dvířka a pozoruji jeho plápolání. Pohupuji se na židli a jsem jako vždy ohněm, dobrým sluhou, ale zlým pánem, unášen myšlenkami do dávných dob, kdy oheň byl stavebním kamenem vznikajících kultur. Barevné plápolání ohně fascinuje snad každého. Pohled na žhavé uhlíky mně připomínají poslední chození „po ohni“, ale také další v září, kdy s sebou vezmu už všechny tři vnuky i jednu vnučku.

Ráno mě čeká vyhledávání a ničení imigrantů, kteří zaplevelili náš prostor před více než deseti lety. Chytře a rafinovaně využili, že v Evropě nehlídáme hranice a nekontrolujeme nežádoucí migrační lavinové vlny. Tajně si vlezli do beden zboží a ovoce a obsadili naše luhy a háje. A tak se z lovu těchto imigrantů stala pravidelná součást pobytu na naší chalupě, podobně jako i u všech zemědělců, rolníků, sadařů, zelinářů, ovocnářů po celých Čechách, aby chránili svoji úrodu. Každé ráno jsme jich, žlutavých slimáků, s manželkou pochytali i pět tisíc! Byli nenažraní. Přišli sem údajně z jižních krajin, aby nás vyžrali: listí, trávu, zeleninu, ovoce. Dařilo se jim u nás velmi dobře a nebývale se rozmnožovali. A to tak, že ti naši černí slimáci a hlemýždi s domečkem byli zcela vytlačeni. Cizinci nás doslova okupovali. Byl to nekonečný, jakoby bezvýsledný boj, ale neustávali jsme.

Na druhý den jsem na ně letos poprvé vyrazil ještě za ranní rosy se sekerou, se kterou jsem je poslední roky likvidoval po tisících. Jdu, rozhlížím se a nic nevidím. Nenašel jsem ani jednoho! Nevěřím vlastním očím. Že bychom zvítězili? Uprostřed louky zato vidím hlemýždě, kterého jsem tu neviděl už léta. S hrdě vztyčenými čtyřmi růžky si to peláší s domečkem na hrbu. Pozoruji jej opatrně a jen zpovzdálí, abych nerušil jeho kruhy. Jsem nadmíru spokojen. Vetřelci, kteří nám vše žrali, jsou pryč. Zvítězili jsme! Vše je opět na svém správném místě, jak se sluší a patří. Náš hlemýžď je tu zase doma a svým pánem. Jako ještěrka, čmeláci, pavouček, ptáčkové, černí slimáci, kuna… Byl to nádherný alegorický víkend.

Autor je etnolog a bývalý velvyslanec ČR v Kolumbii a Ekvádoru.

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama