KOMENTÁŘ MNISLAVA ZELENÉHO: Kolumbie na justičním rozcestí dobra a zla

Kolumbie je stále má oblíbená země z celé Ameriky, i když ji nyní již sleduji poněkud zpovzdálí. Zakořenil jsem v ní už jen třeba z pohledu mých setkání s pěti prezidenty.
Jesús Santrich, posledního vůdce FARC
Jesús Santrich, posledního vůdce FARC
foto youtube
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Pověřovací listiny jsem předával Ernestu Samperovi, jehož prezidentská kampaň byla  placena i z narkodolarů, ale vážil jsem si jej třeba jen pro jeho humor. Jeho manželka je Američanka, jejíž otec padl ve vietnamské válce, ale přesto Ernesto (všichni jsme si tam říkali křestními jmény, jak je v Kolumbii zvykem) kvůli vztahům k narkomafii nemohl do USA. Jednou jsme seděli při nějaké fiestě u stolu a vyprávěl mi, jak jel na zasedání OSN, kam jej Amíci museli pouštět. Setkal se tam s Billem, který také rád doutníky jako on, a protože je zásoben Cohibou od Fidela, nabídl mu. Bill odmítl, protože na kubánské zboží je v Americe  embargo a ani on nesmí kubánské doutníky kouřit. Ernesto z doutníku stáhl papírový prstýnek s označením Hecho en Cuba a Billovi znovu nabídl. „Tak tentokrát nabídku rád přijmu,“ řekl Bill a oba dva prezidenti si doutníky kamarádsky pokouřili. I to je politika!

S Belisario Bentacurem jsem se sešel na nějaké kulturní akci, kterou pořádala šéfka Venezuelského kulturního centra Venezuelské ambasády, krásná Venezuelka a umělkyně Dalita Navarro. A tak nebylo divu, že se Belisario na stará kolena zamiloval a Dalitu si vzal za ženu. Obdivoval jsem jej i jako básníka a hlavně jeho nasazení, kdy z chudého synka otce mezkaře v zapadlé vísce Amagá v departamentu Antioquie se z dvaceti sourozenců vypracoval studijním zápalem až k prezidentskému mandátu. Byl také prvním prezidentem, který zahájil jednání s guerillou.

S Andrésem Pastranou jsem se vídal častěji, zvlášť když jsem mu osobně předal posvěcenou sošku Pražského Jezulátka, kterou si údajně umístil na svém pracovním stole. Andrés byl až devótním katolíkem a společně jsme plánovali kapli Pražského Jezulátka v městečku La Calera kousek za Bogotou. Ze všeho sešlo, asi tak jako i z jeho mírových dohod nedohod s guerrillou FARC, protože neměl příliš velké vůdcovské schopnosti.

S dvojnásobným prezidentem Álvarem Uribem Vélezem jsem se sešel pouze jednou na bogotském výstavišti. Prohlíželi jsme si koně a krávy, což obojí bylo jeho velikou láskou. Pochopitelně měl na hlavě slaměný panama klobouk a přes rameno zavěšenou typickou kolumbijskou ruanu, podobně jako Manuel Marulanda, zakladatel a vůdce guerrilly FARC, která mu zastřelila jeho otce na jejich rodinné haciendě Guacharacas. Obdivoval jsem jeho odhodlání v boji s bandity, ať už si říkali revolucionáři nebo narkomafiáni.

Juan Manuel Santos patří do historicky dvou set let slavného rodu Santosů, s jehož strýcem  Hernandem Santosem Castillem jsem se sešel jako se šéfem nejvlivnějšího kolumbijského deníku El Tiempo v jeho redakci. S budoucím prezidentem Juanem jsme si popovídali na setkání vlivné Federace kávařů, jejímž byl před časem reprezentantem v Londýně. Tentokrát, v roce 2000, jako ministr hospodářství v Pastranově vládě zcela opustil rodinné a teplé novinářské hnízdo a šel do politiky. Obdivoval jsem protiguerrillovské akce jeho ministerstva vnitra jako El jaque, mající až holywoodský rozměr. Jenže chtěl se stát mírotvůrcem, což se mu podařilo, když v roce 2016 podepsal v Havaně mírovou dohodu s FARC po 50 letech prakticky civilní války.

Kolumbijští revolucionáři byli bohatí

Nevěřil jsem, že by se všichni banditi jen tak vzdali svého lukrativního řemesla. Jasně, část operuje stále jako guerrilla a ty, kteří se chtěli proměnit ve vážené politiky, čekala mnohdy smrt z pomsty od poškozených potomků či tvrdých politických protivníků. Jesús Santrich je typickým případem demilitarizovaného partyzána guerrilly FARC, vlastně jejich posledního vůdce, jehož pravé jméno je Seuxis Paucias Hernández. Přechod partyzánů do normálního života měl posuzovat nový justiční orgán JEP (Jurisdicción Especial para la Paz, Speciální mírový tribunál). Ten byl založen v roce 2016 po podpisu havanské smlouvy, ale na svoji činnost musel čekat až na schválení Ústavním soudem v srpnu 2018, i když prezident Ivan Duque nesouhlasil se šesti články ze 159. JEP má totiž posuzovat činy guerrilly a odlišit ty, které budou amnestovány (válečná rebelie proti státu, ilegální obchod se zbraněmi, rabování bank, ničení infrastruktury atp.) a ty, které budou souzeny. Jde zejména o znásilňování lidských práv a zvěrstva proti lidskosti jako únosy dětí, mučení, popravy, znásilňování či rekrutace mladistvých. Prezident Duque a pravicově smýšlející část Kolumbie spolu s USA odmítají amnestovat a pardonovat také narkotrafikanství a s tím spojené zločiny.

Díky mírové dohodě a JEPu se Jesús stal i kongresmanem a zasedl do křesla Poslanecké sněmovny, do které logicky nebyl zvolen na základě voleb. Na základě americké žádosti o extraditaci za delikty narkotrafikantství drog do USA v době po podpisu mírové dohody byl v dubnu 2018 zatčen. Po třináctiměsíčním věznění jej však  právě JEP, mající obrovskou speciální soudní moc, v polovině května 2019 propustil na svobodu. Následně však byl opětovně uvězněn na zákrok Generálního prokurátora, vzhledem k novým informacím od amerických autorit, zejména od U.S. Drug Enforcement Administration. JEP jej však znovu propustil na svobodu, načež generální prokurátor Nestor Humberto Martínez na protest proti tomuto rozhodnutí JEPu, proti znásilňování práva a kompetenčním nejasnostem v soudnictví, rezignoval.

Jesús Santrich byl proto jako člen Kongresu předvolán před Nejvyšší soud k slyšení 9. července. Celý případ je pro oponenty JEPu nehorázný příklad privilegování a protekce od tohoto přechodného justičního mechanismu vůči vůdcům guerrilly FARC. Nelze se proto divit, že Santrich 29. června zmizel z oblasti Veredal de Tierra, kde jsou soustředěni někteří bývalí válečníci z FARC. Poslední guerrillový vůdce zatím není oficiálně na útěku, protože není na něj vydán zatykač, což se však může okamžitě změnit, když se neobjeví před Nejvyšším soudem. Duque jej však nicméně už nyní nazval renegátem obcházejícím právo a svou odpovědnost v mírovém procesu.

S ubývajícím časem se má v Kolumbii za to, že Jesús zřejmě utekl do sousední revoluční Venezuely. Mimo jiné to potvrzují i slova bývalého starosty města Barranquilla Bernarda Hoyose, který je politickým příznivcem FARCu. Prohlásil, že minulou neděli pro něj připravoval recepci, ale Jesús se neobjevil a dodal: „Je lepší, že Santrich utekl, než by byl zabit.“

Naopak Gustavo Petro, bývalý guerrillero, prezidentský exkandidát, bývalý starosta Bogoty a současný levicový vůdce, vyzývá Santriche k respektování práva, chceme-li všichni dojít k mírovému řešení našeho vnitřního vojenského konfliktu. Celá situace na příkladu Santriche ukazuje, že podepsat mírovou dohodu byl pouze začátek těžkého a složitého procesu. Prezident Santos sice dostal Nobelovu cenu míru, kterou dostal mj. i Arafat, ale úplný konec konfliktu vyřešením zvěrstev tak, aby se neopakovala a aby i třicet procent  rodin, poškozených řáděním rudých partyzánů vraždami, mučením, rabováním či vyhnáním ze svých domovů, necítilo chuť k pomstě, je ještě v nedohlednu. Prožil jsem v Kolumbii pět nádherných let a mým velkým přáním je, aby to bylo pokud možno v dohlednu.

 

Autor je etnolog, spisovatel, novinář a bývalý velvyslanec v Kolumbii a Ekvádoru

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama