Svého času jsme měli mít za vzor stachanovce a jiné ovce ze země, kde včera bylo už pozítří, ale nikdo kloudně nevěděl, co přesně je dneska. Dneska jsme hrdí na to, jak jsme tamten vzor hezky zavrhli a přivlastnili si vzor nový, z opačné strany zeměkoule. Co však mají ty vzory společné? Inu – přece naši faktickou či aspoň vyžadovanou oddanost, naši víru v ně, naše následování jich - velkolepých, lepších než jsme sami.
Aktuálně nám jedna skupina občanů sděluje, že druhá skupina občanů je méněcenná, neboť nechápe, jak potřebné je otevírat dveře migrantům a zavírat je před možnými partnery, přičemž z prvých na první pohled koukají trable, zatímco druzí mohou být příslibem toho, že se našim firmám povede lépe, neboť dosáhnou na trh dosud pro ně neodkrytý, a to trh setsakra velký, největší na světě. A povede-li se dobře firmám, povede se dobře jejich zaměstnancům, jejich rodinám, prostě všem. To je prostinká ekonomická úvaha. A přitom tato cesta k horizontu užitku je vlastně bez rizika. V krajním případě se to nepovede, ale nic neztratíme. Určitě se tím nezvedne nezaměstnanost, nerozšíří epidemie, nevzroste kriminalita. Tak v čem je problém?
Buďme konkrétní. Naši tzv. moderní politikové nám říkají, že je správné usídlovat u nás tisíce ekonomických přistěhovalců, kteří budou chtít buď naši práci, nebo (pravděpodobněji) naše peníze i bez té práce. Co je na tom správné, politici neříkají. Titíž politikové ale říkají, že není správné, aby náš prezident jezdil do Číny, onoho největšího obchodníka světa, otevírat jeho trhy našim výrobcům. Proč to není správné, rovněž neříkají. Musíme si tedy na ty otázky odpovídat sami.
První problém je v osobě prezidenta. Miloš Zeman pochází z jiného vesmíru než všichni dobrodějové z neziskovek a ministerstev, která je krmí tučnými dotacemi. Věří, pravda, trochu staromódně, leč přece, že v sousloví „hlava státu“ je důležitější to slovo „stát“ (či občané, veřejnost, lid, chcete-li), než slovo „hlava“ (šéf, mocnář, zkrátka papaláš). Že tedy hlava státu je od toho hlavou, aby věděla, co státu třeba, a to konala. Konala svrchovaně a autoritativně, jsouc hlavou, nikoli patou, a už vůbec ne Achillovou. Máme to štěstí, že náš dnešní prezident je s to rozeznat, že z otevření exportních cestiček do Číny kyne pro občana prospěch, zatímco otevření hranic jedincům z jihu či východu, kteří přicházejí ilegálně, zato však ve značkových džínách a pravačkou nastavenou na milodary, znamená v překladu pro občana velké potíže. Máme to štěstí, že prezident tyto věci nejen chápe, ale i říká, a to způsobem, který je pochopitelný každému: jeho příznivcům i odpůrcům. V těchto otázkách se prezident, jinak programový neznaboh, docela zdatně drží křesťanského „tvá řeč budiž ano – ano, ne – ne“. Mluví jednoznačně a nevyhýbavě. A je vcelku jedno, zda tak činí proto, že si říká, že v jeho věku a s jeho politickou dráhou už nemá zapotřebí hrát si na něco, čím není.
Krom toho náš prezident je taky provokatér, libuje si v naschválech, s rozkoší vytáčí své odpůrce a jejich mediální tlampače, působí mu přímo fyzické potěšení vypustit mezi ně nějaký hodně troufalý balónek a sledovat, jak se za ním začnou honit jak ratlíci za buřtíkem na provázku. Výsledkem toho je pročištění vzduchu: prezident postaví věc razantně, někdy až černobíle, a ty se, milý příznivče či odpůrče, k tomu postav podle svého. Ať víme, co jsi zač, jak ti to smýšlí, jsi-li s to s tím druhým diskutovat, nebo si vedeš jen monolog. Ale k monologu nikoho nepotřebuješ, jen sebe. To je zpravidla nejjasnější výsledek prezidentových očistných balónků
Tak se to má s migranty i Čínou. Prezident kdysi řekl: Vítejte vy, kteří přicházíte s ochotou sdílet naše hodnoty a normy, ale vraťte se, kam chcete, vy, kdo tuto ochotu nemáte. Věta jasná jak facka. Od toho okamžiku se k té větě vymezují vlastně všichni: souhlasící i nesouhlasící. Alespoň je jasno. Stejně tak s Čínou. Prezident řekl: Nebudeme kádrovat její vnitřní politiku, tak pyšní být nemůžeme, beztak by to bylo jen prázdné gesto, výkřik, fráze. A frází bylo už na toto téma dost. Teď se pojďme podívat, čím nám může Čína prospět. A ejhle: ekonomicky. Tož za to už konečně vezměme, protože, jak pravil Jiří Voskovec ve filmu Pudr a benzin, „bez napnelismu není cukatúry“. A opět – sdělení jak bič. Nelze mu dát jiný význam, než jaký mu dal prezident. Tak se dívejme, kdo a jak mluví pro i proti. Sčítejme ty falešné a naleštěné floskule, které nic nezmění, jen přihrají ty obchody, které odmítneme, jiným – hlavně našim dnešním vzorům, jež nás tolik mentorují, abychom odmítli, a sami přitom s Čínou kšeftují, až se za kočárem práší, že, strýčku Same…
Oč tedy vlastně kráčí? O to, abychom přestali mít mindráky a přestali se ptát, v čem jsme horší než zbytek vesmíru, a místo toho se začali rozhlížet, v čem jsme, můžeme být nebo dokážeme být stejně dobří, či dokonce lepší. Tak si překládám všechna ta prezidentova slova já.
Petr Žantovský
Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajsví FTV Prima.
