KOMENTÁŘ PETRA ŽANTOVSKÉHO: Chybí už jen gilotina

Kolébka demokracie, jíž se kdysi zdála být Francie, rodiště slov o volnosti, rovnosti a bratrství, se pomalu, ale jistě, stává policejním státem. Tamní parlament totiž zareagoval na nepřetržité protesty žlutých vest tím nejhorším myslitelným způsobem. Místo aby se politická elita zabývala tím, zda požadavky pouličních demonstrantů náhodou nemají racionální jádro (omezení moci obřích korporací a všemocných politických lobbistů, odideologizování školství, zavedení časových limitů na právní procedury, omezení propagandistické moci médií, a ovšem: frexit), vypouští na ně legislativního Kerbera. Ten má podobu zákona, který dává prefektům stojícím v čele regionů právo zakázat jednotlivcům účast na demonstracích. Podle vlády má zabránit tomu, aby se manifestací účastnily „osoby představující vážnou hrozbu pro veřejný pořádek".  Policejní prefekti tak budou moci zakázat účast na demonstracích osobám, které se podílely na násilnostech při předchozích protestech. Nemusí za to ani být odsouzeny. Jejich jména policie zařadí do zvláštního registru.
Žluté vesty - Paříž foto Brutamerica
Žluté vesty - Paříž foto Brutamerica
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Odkud je nám to povědomé? Letos je to právě 30 let, kdy se na smetiště dějin odporoučel režim, který byl postaven na podobných metodách. Sestavoval seznamy nepřátel, dával policii do rukou obrovskou exekutivní moc, ignoroval názory občanů a rovnou za ně trestal. Když se čekala nějaká demonstrace, například v Palachově týdnu, 21. srpna, nebo na den lidských práv, mnozí opoziční předáci byli zavíráni do takzvaných cépézetek (cely předběžného zadržení), aby se pouličních srocení nemohli zúčastnit a svou autoritou je více legitimizovat. Francouzská policie se už mnoho týdnů chová stejně brutálně a nelidsky jako někdejší Veřejná bezpečnost: vodní děla v zimních mrazech, slzný plyn a obušky, to jsou věru argumenty hodné demokratů. A to všechno jenom proto, že prezident Macron totálně nezvládl vedení země, lidé v ulicích velkých měst mu to dávají svým hlasitým způsobem na vědomí a on neumí nic než kopat kolem sebe jako ta příslovečná kobyla v posledním tažení.

V politice se však náhody nedějí. Ke skutečným příčinám, jež vedou francouzské mocenské elity k zavádění pendrekových metod a likvidaci svatého ústavního práva shromažďovacího, se lze dobrat opět četbou požadavků žlutých vest. Zejména těch, které se týkají vztahu Francie k ostatnímu světu: Ukončení francouzského zapojení v zahraničních agresivních válkách a odchod z NATO, zabránění migračním vlnám, respektování referenda z roku 2005, kdy Francie hlasovala proti tzv. Euroústavě, která se poté přejmenovala na Lisabonskou smlouvu a byla schválena jen parlamentem, referendum se k ní už pro jistotu nekonalo. Ostatně – stejně jako u nás.

Mimochodem – ať dělám, co dělám, v soupisu 25 požadavků manifestu žlutých vest nikde nenacházím našimi médii tolik traktovaný protest proti dani na pohonné hmoty. To signalizuje, že žluté vesty už zjevně nejsou jen spontánní srocení křiklounů, nýbrž hnutí s jasným politickým programem. Ten obsahuje kromě již uvedených tezí i řadu dalších programových bodů – ekonomicko-sociálních (zvyšování důchodů, podpora veřejné výstavby, omezení daňových úniků atd.) či ekologických (zákaz plastových obalů, regulace vlivu velkých farmaceutických firem atd.). Program žlutých vest je na první pohled značně finančně náročný a jeho uskutečnění by bylo možné jen za podmínky, že Francie přestane vynakládat nekonečné miliardy Eur na vojenské programy NATO a migrační politiku EU. A to je právě a přesně to, co Macron nikdy udělat nemůže; za ten krátký čas od svého nečekaného vzestupu se už stačil dokonale provázat se všemi těmi nadnárodními strukturami a teď už zkrátka musí poslouchat. A kdyby měl náhodou nějaké odlišné nápady, je tu Mutti Merkel, která si poslušnost Francie před pár dny zajistila jejím přitažením do německo-francouzského paktu, jakéhosi superstátu uvnitř EU.

A tak se nyní francouzská administrativa chová jako smyslů zbavená, chystá „pendrekové“ zákony, registraci a eliminaci nepřátel, předání moci do rukou policejních orgánů, které budou rozhodovat o tom, kdo je a není hoden toho či onoho práva, a budou oprávněny s nehodnými náležitě zatočit. Francouzská demokratická tradice to všechno už ale také zná ze své historie. To její „nadobčan“ Robespierre tak dlouho řečnil o rovnosti, svobodě a bratrství, až je začal vybraným „podobčanům“ upírat. A byl to jiný „nadobčan“ Danton, který stál u zrodu revolučního tribunálu a Výboru pro veřejné blaho, což byly jen eufemistické názvy pro krvavé převodní páky z Velké francouzské revoluce vzešlé diktatury. Dnešní „nadobčan“ Macron se také vydal en marché se sliby v mnoha ohledech připomínajícími ono „veřejné blaho“. Na francouzských ulicích – i v parlamentu – dnes vidíme, jak rozdílný výklad ta dvě slova mohou mít.

Robespierre i Danton své nepřátele posílali na gilotinu. Oba na ní pak také po zásluze skončili. Věru hrdá revoluční tradice.

 

Petr Žantovský

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama