Jenomže věci jsou složitější. Stává se až příliš často, že co jeden recenzent vynese do nebe, to druhý zatratí. O koncertu amerického hudebníka Johna Calea v jedněch novinách napsali, že to byl životní zážitek, v druhých zase, že to byla nuda. O ruských symfonicích jeden kritik mínil, že tvořili vrchol hudebního festivalu, druhý je prohlásil za propadák. Naprosto běžně se to stává i třeba u divadla. Není to zas tak dávno, co jeden deník otisknul tři kritické reflexe na stejnou hru. Jediné, na čem se kritici shodli, byl název hry a jméno autora. Vše ostatní už viděli trojíma různýma očima. Jako věc vydařenou, ale i jako banalitu. Jako herecký koncert, i jako hysterický výlev. Kdyby se známkovalo, dostalo by dílo svorně jedničku, trojku i kuli.
Běžný čtenář se v podobných novinářských šarádách nemá šanci vyznat. On většinou neví, že kritikové, nebo ti, kdo se za ně považují, se řídí často hlavně tím, s kterým umělcem či producentem se znají od školy, s kým chodí na pivo a komu fandí. Nebo naopak – kdo jim někdy přebral holku, šlápnul na kuří oko, vyjádřil nesouhlas s kategorickým soudem páně kritikovým. Podle této osobní stupnice pak hodnotí, doporučuje – i zavrhuje. Což se týká tvůrců domácích. U zahraničních se nepředpokládá společné chození za ženskými, ani jiné, kladné či záporné mesaliance. Tedy převáží dojmologie. Kritik prostě sepíše, co jej při produkci napadlo. Velký vliv má, zda jej ten den bolely zuby, zda mu vynadala manželka, či zda mu v redakci spadl na hlavu nějaký malér. Či zda naopak ten den vyhrál ve sportce, došly mu staré dlužné honoráře či zda jej mistr Gott pozdravil na večírku pro novináře. Podle toho vypadá i ohlas na umělecké dílo: je slabé, či vynikající, bídné, či famózní. Všimněte si ale, že podobný absolutní soud zpravidla nebývá provázen nějakým opravdu věcným zdůvodněním. Žádné totiž většinou není.
Když tak bádáte, podle čeho tedy kritikové posuzují, co vám doporučit a od čeho vás odradit, narazíte na nečekaně upřímná slova šéfredaktora jedněch divadelních novin, který – v diskusi o jakési hře, která se velice líbila divákům, ale nelíbila kritikovi – pronesl větu vět: „Úspěch a líbivost je v umění jev spíše záporný“. Tím vlastně poskytl aspoň jedno vodítko, podle čeho číst novinové kritiky. Když se dílo vydařilo tak, aby přitáhlo diváka, zalíbilo se mu, přimělo jej k potlesku, možná i další návštěvě, je to podle kritika špatně. Protože to signalizuje, že jde o nedostatečné umění. Umění se prostě líbit nesmí.
Před lety na vyluštění tohoto kulatého čtverce přišla i má tehdy asi osmiletá dcera. Kupoval jsem tehdy tři deníky denně a dcera se probírala jejich kulturními rubrikami. Jednoho dne přišla s objevem: „Hele, tam je to všechno naruby. Když tato recenzentka (mínila jednu známou redaktorku velkých novin) tenhleten film pochválí, mám jistotu, že je to nekoukatelná nuda. A když to pohaní, budu se dobře bavit. A jak pravila, tak i bylo, trefila hřebík na hlavičku. Děti bývají nejen jasnozřivé, ale i upřímné.
Myslím, že po tomto vysvětlení začíná být jasno. Pokud je vám v kině, divadle či na koncertě dobře, produkce vás těší, líbí se vám, jste buď na mizerném díle, nebo jste hloupý divák, případně obojí. Anebo – ale to nikdy žádný kulturní redaktor nepřipustí – jsou všechna hodnocení z médií jalová a zbytečná. Vyberte si.
Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.
