Odtamtud si Solanas odnesla opovržení a nenávist vůči mužům, jaksi samosebou paralelně jdoucí lesbickou orientaci – a značnou psychickou labilitu, jejímž vyvrcholením byl (neúspěšný) pokus o vraždu podobně excentrického umělce Andyho Warhola. V úhrnu je život Valerie Solanas vynikající, značně dramatickou předlohou pro hollywoodský film. A mohl by být přinejmenším stejně dobrý, jako třeba biografie výtvarnice, která vešla do dějin jako Frida.
Ostatně – hodně drsná podívaná by mohla vzniknout také ze scénáře, do něhož by zručný autor vtělil komplikovanou psýchu takové Elfriede Jelinek, rakouské spisovatelky a radikální feministky, která – podobně jako Solanas – nijak neskrývá svou zášť k mužské části populace, jen ji odívá do intelektuálnějších slov. Za tento postoj – spíše než za literární význam – se jí před časem dostalo cti v podobě Nobelovy ceny za literaturu. Tato skutečnost ovšem přiměla některé členy nobelovského výboru, aby na protest proti ocenění paní Jelinek tento výbor s náležitým komentářem opustili, konstatujíce, že se Nobelova cena tímto udělením stává cenou za politický názor, nikoli za umělecké kvality.
A odtud bylo velice blízko k cenám americké filmové akademie, Oscarům, pro dokumentární film Ala Gorea Nepříjemná pravda a ještě dříve pro politickou agitku Michaela Moorea Fahrenheit 9/11. V obou případech šlo s nejvyšší pravděpodobností o akt vyjádření politického stanoviska akademiků, nikoli o jednoznačné laudatio pro díla, jež by omráčila svými filmařskými kvalitami. Moore byl prostě jen první a nejhlasitější mediální vyzyvatel někdejšího amerického prezidenta Bushe. A Gore se zase vezl na pohodlné vlně environmentalistického aktivismu, který už dlouho prostupuje velkou část současného politického diskursu a diktuje politikům témata (někdy i jejich řešení). Moore je z podstaty provokatér, Gore politik. Proto byla u něj pravděpodobná spekulace, že se chtěl do politiky vrátit zadními vrátky, když už se mu to nepodařilo těmi předními (boj o post prezidenta prohrál – právě s Georgem Bushem jr.).
Všechny uvedené případy spojuje jedno: obrovský a neutuchající zájem médií. Na jedné straně fanatická chudinka s nožem v ruce, vrhající se na slavného výtvarníka a vztekle dštící jedovaté sliny na adresu těch, kdo jí ublížili – domněle, či skutečně. Na druhé straně uhlazený prvoligový státní úředník s naditou prkenicí a umně naplánovanou strategií, na níž se podílely týmy profesionálních a skvěle placených manipulátorů. Solanas i Gore jsou stranami téže mince a bez obtíží se k nim vejde i Jelineková či Moore. Nikdo z nich by nebyl víc než dvojhlavou ovcí či sloním mužem z cirkusu – nebýt médií. To média z nich učinila celebrity.
Média totiž mají dar vyzdvihovat netypické, akcentovat okrajové, zdůrazňovat marginální. Média stanovují agendu a určují důležitost. To za prvé. Za druhé: Média jsou odnepaměti fascinována extrémy. Nesnášejí průměr. Je to jistě proto, že vědomě či podvědomě jsou řízena pravidlem, že jen extrém prodá vyšší náklad, nikoli průměrnost. Jak praví stará novinářská poučka: zpráva není, když pes pokouše pána, nýbrž když pán pokouše psa. I proto média milují zákon o registrovaném partnerství a prosazují jeho nadstavbu v podobě manželství stejnopohlavních párů a jejich právo na adopci dětí. Proto novináři tak citlivě (možná mnohem citlivěji než Romové sami) prožívali po dlouhá léta záležitost politicky výbušného prasečáku v Letech u Písku - na místě někdejšího tábora pro uvězněné Romy za nacistické okupace. Proto novináři milovali Václava Havla, protože jim připomínal je samotné: psal absurdní dramata, ne příběhy o lásce. Obklopoval se lidmi jako je bisexuální feťák Lou Reed, nikoli uhlazený gentleman Julio Iglesias. Novináři si v Havlovi odžívali svou domnělou modernost chápanou jako příslušnost k „lize výjimečných“. Titíž novináři dnes bučí do světa, že Nobelovku za mír by měla dostat záškolácká autistka Thunbergová.
Jen občas je jejich pokrokovost nechá na holičkách. Když v roce 1991 dostala Nobelovu cenu míru barmská aktivistka, dnes významná politička Aun Schan Su Ťij, mohli se unisono utleskat k smrti. Když stejná žena dnes chrání své občany před násilnickými aktivitami muslimské menšiny Rohingů, je na stole otázka: Neměla by jí ta cena být odňata? Podle stejné logiky nedávno vyzval jeden český akademický provokatér, jemuž jsou slušné způsoby putna, dávné a ctihodné disidenty Lenku Procházkovou a Jana Schneidera, aby odvolali svůj podpis pod Chartou 77, protože svými dnešními postoji dokazují, že jí nejsou hodni.
Jeden by řekl, že svět se zbláznil. Ale bude to prostší: Novináři totiž – jinak, než ostatní lidé – čtou Valéryho větu: „Jen v extrému je hodnota světa, jen v průměru je jeho trvání“. Novináři pomíjejí druhou část té věty. „Trvání“ je pro ně nic. Zato s tou „hodnotou“ se snadno a rádi identifikují. Potíž je v tom, že se považují za ty jediné, kdo jsou oprávněni stanovovat, co tou „hodnotou“ vlastně je – a co jí tím pádem už není. Pak takové hodnoty působí často zcela výstředně a rozhodně naprosto samozvanecky. A vesměs též bez kontaktu s tou všední realitou, v níž je skryto ono opovrhované „trvání“.
Jenomže – ztratí-li v této zamotané rovnici média kontakt s realitou, jsou to ještě média? Plní onu funkci zrcadla, v němž vidíme svět co možná úplný, nezkreslený a nestranně popsaný? Nebo jsou to jen chapadla všeprostupující chobotnice, která manipuluje skutečnost k obrazu svému a podle zájmů svých? Přičemž ani tato chapadla sama vlastně nemusí vědět, že slouží, případně komu vlastně slouží…
Petr Žantovský
Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.
