Podstata tohoto filosofického šprýmu spočívá v tom, že skutečná tolerance není o tom, že dáme šanci jinakým, ale o tom, že si jejich jinakost neuvědomujeme, protože pro nás není podstatná.
Tento vtip se mi připomíná vždy, když odevšad slyším, jací jsme rasově netolerantní, xenofobní, plni zášti a nenávisti ke všemu jinakému, zkrátka odsouzeníhodné stádo. Poslední čtyři roky tyto věty znějí veřejným prostorem skoro pořád, neboť jsou vztahovány k právě tak starému problému migrace jinokulturních zástupů z jihu a východu. A protože jsem stoupencem přesvědčení, že nikdy nic není poprvé, rád se uchyluji k historickým analogiím. Často v nich lze najít srovnání až nečekaně dnešní.
Je to už nějakých třináct let, když médii proběhla zpráva o tom, jaký poprask vyvolal ve Francii fakt, že na obrazovku televizní stanice TF1 nastoupil do hlavní zpravodajské relace moderátor tmavé pleti Harry Roselmack, původem z Martiniku. Tato skutečnost podnítila samotného tehdejšího prezidenta Chiraka, aby si svolal šéfy veřejnoprávních i soukromých stanic, kde je vyzval k větší podpoře etnické rozmanitosti.
Je to příklad hodně arogantního pokrytectví. Etnická, rasová, kulturní či náboženská tolerance společnosti se nedá měřit počtem jinak vyhlížejících televizních moderátorů. A už vůbec se nedá obyvatelstvo nutit k nějakým postojům či názorům takhle svrchu, inženýrsky. Ukážeme vám černocha (Roma, Araba atd.) v televizi, abyste ho měli rádi na ulici. To je absurdní a nemůže to nikdy fungovat. Stejně jako nikdy nefungovala komunistická propaganda, která se mohla přetrhnout, kolik budovatelů, dojiček, jeřábníků, stachanovců, stranických funkcionářů nám dnes a denně servírovala v hlavních (i všech ostatních) televizních zprávách, a přece to národ masově nepodnítilo k lásce ke komunismu. Tedy tomu pokryteckému uspořádání, které ve jménu rovnosti zavádělo nerovnost, ve jménu spravedlnosti se dopouštělo nespravedlností a ve jménu míru bylo připraveno válčit. A samozřejmě to všechno se dělo vždy a stále ve jménu vyšších cílů. Je to jednoduché: vyšší cíle fungují jen tehdy, když je máme za samozřejmost, když je nemusíme kolem dokola meldovat a připomínat.
A úplně stejné je to s tím moderátorem z Martiniku. Všichni novináři, kteří tehdy o této skutečnosti popsali tak zbytečně tolik novinového papíru, se mohli dávno předtím raději přijet podívat na zprávy TV Nova, které už řadu let uváděl a stále uvádí Rey Koranteng. Mohli se podívat na ČT, třeba tehdy na Ivetu Kováčovou či dnes na Richarda Samka. Kdo z diváků opravdu, bez nějaké ideologie, vnímá, jak tito lidé vypadají - krom toho, že jsou prostě sympatičtí a dobře dělají svou práci?
Když francouzský prezident jásal nad náhle propuknuvší rasovou tolerancí, nebyl důvod jej obdivovat. Měli bychom si spíše stále klást otázku, co je to za společnost, kde se jásá nad takovou samozřejmostí. A když už jsme v tom, tak si taky můžeme připomenout, jak nám tentýž prezident z výšin své velmocenské pozice vzkázal, že na půdě Evropské unie jsme tak malí a zanedbatelní, že bychom měli držet hubu. Mám za to, že obě věci, tato pýcha i ono pokrytectví, tvoří dvě strany téže mince.
Jak nevkusně celý ten příběh vyhlíží dnes, kdy nás jiný prezident z téže země, jistý Macron (skoro by se chtělo říci, že to po něm asi pojmenovali ty přeslazené růžové cukrovinky), poučuje o tom, jak jsme zlí, když odmítáme kvótní příděly imigrantů.
Suma sumárum: Až se budeme zase někdy rozhodovat, jakou měnou platit a jakými pravidly řídit své životy, měli bychom si vzpomenout – třeba i na ten vtip o dvou dirigentech.
Petr Žantovský
Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajsví FTV Prima.
