Dovolím si citovat jeden starší průzkum - záměrně, abych nebyl podezírán z nějaké aktuální propagandistické horlivosti. Média jej tehdy přinesla pod burcujícími titulky, např. „Za komunismu politici byli poctivější, říkají lidé“. Ve zprávě samotné se zveřejňoval výsledek agenturního šetření, podle něhož bylo o upadající počestnosti politiků přesvědčeno přes 70% respondentů. Ještě více dotázaných se domnívalo, že dnešní politici oproti těm socialistickým mají více výhod a méně dbají na názor lidu. Úhrnem tedy podle tohoto průzkumu rapidně klesla důvěra obyvatelstva v politické elity.
Taková zpráva samotná je určitě vážná a stojí za zveřejnění. Jenomže takto osamoceně - bez příslušného výkladu souvislostí - se snadno může stát zprávou poplašnou. Předně je nutné třikrát podtrhnout, že průzkum, z něhož vychází, proběhl v období, kdy naše země ještě po třičtvrtě roce od voleb neměla vládu s mandátem (což je bohužel u nás folklór čím dál častější), a kdy naplno běžely diskuse na téma „kolik stojí hlas jednoho poslaneckého přeběhlíka“. To byla dost abnormální situace plná vzepjatých emocí snižujících relevanci statistických výsledků a vypovídajících spíše o tom, jak média dokázala nabudit své publikum - samozřejmě na reálném pozadí neschopnosti politiků chovat se zodpovědně a státotvorně. Kdyby se podobný průzkum, zkoumající etické a profesionální kvality našich politiků, konal třeba o rok dříve, je pravděpodobné, že by v něm tehdy relativně fungující vláda a parlament obstály mnohem lépe. A je stejně tak možné, že v podobném průzkumu konaném za rok či za dva opět politické elity získají přesvědčivější vysvědčení, protože třeba budou po ten rok - dva vládnout slušně a důvěryhodně. Jakkoli se můžeme ošívat skepsí, vyloučit to nelze. Každopádně je jisté, že oddělit výsledky podobných průzkumů od dobového kontextu okamžiku, v němž se šetření odehraje, nelze. Vliv času a místa na postoje občanů je směrodatný.
Stejně tak je u podobných srovnávacích průzkumů vždy nezbytné vzít v úvahu kontextuální souvislosti obou srovnávaných časových a věcných rovin. Každý, kdo by chtěl lehce smést výsledky tohoto průzkumu ze stolu, by se odkázal na fakt, že za komunismu nebyla zdaleka taková dostupnost informací, zejména těch z pozadí nejvyšší politiky. Že zkrátka lidé nebyli o detailech vládnutí téměř vůbec nebo jen velice zkresleně informováni, zatímco dnes vidí voliči politikům až do ložnic, kuchyní a peněženek. To jsou dvě naprosto odlišné a nesrovnatelné výchozí situace. Srovnává se tu nyní to, co jsme si o předchozím režimu mysleli, s tím, co o režimu dnešním víme. A to v žádném směru není fér srovnání.
Podobné průzkumy - navzdory letmému zdání - svůj význam a vypovídací hodnotu mají. Jen je třeba je vyhodnocovat a interpretovat s důkladným fundamentem informací nezbytně a podmiňujícím způsobem souvisejících, nevytrhávat je z těchto konsekvencí a nevyvozovat z nich krátkodobě efektní závěry, mající možná sílu i funkci politického ekrazitu, ale hodnověrnost žádnou. Takový výklad strohých statistických dat a výsledků je povinností žurnalistů, resp. komentátorů. To oni se pohybují na tenkém laně jakési laicky aplikované politologie. Podobné výzkumy by pro ně měly být jedním z důležitých zdrojů nejen primárních informací, ale především dalších, z nich vyvěrajících racionálních vývodů a rekonstrukcí. Jenomže mnozí naši žurnalisté jsou jen málokdy schopni konsekventního, nepředpojatého - a také nebulvárního, na okamžitý efekt nesázejícího myšlení. To se ukázalo právě v případě toho zmíněného výzkumu.
Jaký totiž může být okamžitý dopad oné strohé, nekomentované zprávy na čtenáře? Možná drtivý. „Za komunismu politici byli poctivější,“ tvrdí první část titulku. A vzápětí toto tvrzení samo sebe verifikuje odkazem na hlas veřejnosti: „...říkají lidé“. Čtenář se tedy dozví, že většinová populace je krajně nespokojená s dnešní politickou elitou, a co víc, domnívá se, že ta totalitní byla uspokojivější. Takové sdělení může vyvolat řetězovou reakcí a stát se hromosvodem ještě širší nespokojenosti, mnohdy jen podmíněné emocí okamžiku. Jenomže tady se tomu momentálnímu popudu dává jednak vědecký rámec (šlo o sociologický průzkum), jednak masová platnost (vox populi, vox dei). A to už nelze odmávnout jen jako dílo novinářské laxnosti. To je významný prvek společenské normotvorby. Cožpak to naši žurnalisté nevědí? Nebo hůř: vědí, a činí tak záměrně?
Petr Žantovský
Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.
