KOMENTÁŘ PETRA ŽANTOVSKÉHO: Politika a média: dvojčata v dobrém i zlém

Dvojice pojmů, které spolu souvisí tak úzce, jak si jen lze představit. Média od samého svého začátku, tedy od prvních novin v 18. století, reflektovala svět politiky, často také sloužila politice jako propagandistický nástroj. A naopak - zejména od druhé poloviny 20. století - platí čím dál víc, že politika bez médií v podstatě nemůže být. Politika se přizpůsobuje médiím, tedy své představě o tom, jakou by ji média chtěla mít. O tom, jak skrze média co nejefektivněji zasáhnout veřejnost. V tom smyslu jsou média jednou z nejdůležitějších opor – ale i handicapů - demokracie. Jsou totiž zrcadlem, do něhož se politika promítá a odkud se její – často zkreslený – obraz dál vysílá do veřejnosti. Zárukou demokracie je už sám fakt, že politika se musí ucházet o přízeň veřejnosti, a činí to skrze přízeň médií jako prostředníků mezi politikou a obcí. Totalita média de facto nepotřebuje, protože zveřejňovat skutečná fakta nemá zájem, a tak média využívá jen a pouze jako nástroj propagandy. Média pak v totalitě nemají žádný reálný vliv – ani na politiku, ani na veřejný život. To jsou známé věci.

Skutečnost, že v demokracii, či spíše ne-totalitě, média do vysoké míry zprostředkovávají komunikaci mezi politikou a veřejností, a mají tedy nesporný vliv na veřejné mínění a obecně na události a jejich obraz, znamená, že média se nepřímo podílejí na tvorbě politiky a na její podobě. Proto také možná zjišťujeme, že do politiky i do médií to přitahuje podobné typy lidí: nejčastěji se jedná o lidi s vysoce vyvinutým egocentrismem, mnohdy s nijak neskrývaným mesiášským komplexem, vedoucím je k přesvědčení, že jejich činnost je významná a naprosto nezbytná pro život společnosti. Z toho je často jen krůček k víře, že taková osobnost má jakési nadstandardní dispozice rozeznat, co je pro společnost dobré, a toto dobro pak prosazovat, případně společnosti vnucovat. Politice i médiím jsou tedy společné, v různé míře uplatňované fenomény – elitářství a fanatismus. Přesvědčení o vlastní výjimečnosti a z toho plynoucí samozřejmá víra v to, že tato výjimečnost jejího nositele opravňuje k užití jakýchkoli prostředků.

Obě prostředí, politika a média, mají společnou ještě jednu vlastnost, kterou obecně pokládáme spíše za negativní. A to je značná míra zjednodušení reality, vedoucí k povrchnímu uchopení a interpretaci faktů a událostí. Politika i média se ze své podstaty zabývají nepřeberným množstvím obsahově velice různorodých témat, a je pochopitelné, že politik ani novinář nemůže být univerzálním znalcem, schopným do hloubky proniknout celou touto tématickou šíří. To tedy vede k ohlodávání skutečnosti na nejnutnější dřeň.  A to zároveň předpokládá vyvinutou schopnost politika či novináře rozeznat, co je ve věci podstatné, co je tou dření, a co jen vnější slupkou či nepodstatným ornamentem. Zjednodušení, tak typické pro rozhodovací procesy v politice, je pak přípustné jedině tehdy, děje-li se uvedeným způsobem. Rozhodování bez poznání podstaty je špatné a zbytečné. Což platí beze zbytku o médiích. Tím, že média sama často nastolují agendu, obsah společenského diskursu, obsah politiky samé, jsou média povinna ctít podstatu, vybírat ze skutečnosti to hlavní a vedlejším se zabývat jen do nutné míry. Záměna podstatného za nepodstatné je nejčastější, a žel všudypřítomnou, chorobou žurnalistiky: zkresluje společenské děje a jejich obraz ve veřejnosti, a tím jsou jednoduše nebezpečná.

To, co bylo řečeno, tedy nutně předpokládá vysokou míru zodpovědnosti – opět shodně v politice i médiích. Politika špatným rozhodnutím mění svět k horšímu a média špatnou referencí a výkladem mění obraz světa v myslích veřejnosti, a tím se zasluhuje o změnu chování veřejnosti, a tedy následně opět o změnu světa jako celku – a opět k horšímu. Proto je na politiku i média kladen požadavek nadstandardní odpovědnosti, která se žel čím dál častěji proměňuje v břemeno tzv. polické korektnosti. Jenomže political correctness není projevem vyšší kvality obsahu a odpovědnosti tvůrce – politika či novináře. Je to jen vnější líbivá slupka často zakrývající neschopnost říci cokoli důležitého, či neochotu říci věci podle pravdy. Je to jen štít na krytí vlastní hlouposti, nebo špatných úmyslů. Skutečná odpovědnost se projevuje jako pokora před fakty, snaha nezasahovat příliš do skutečnosti, nezaměňovat vlastní ambice za vyšší společenské dobro. Jistě se shodneme na tom, že to je ideál a cíl, nikoli obraz živé praxe. Ale jak se říká, ačkoli ideálu nikdy úplně nemůžeme dosáhnout, nikdy nesmíme přestat o to usilovat.

Protože, a to je pátý a nejdůležitější společný rys politiky a médií: oba obory lidské činnosti jsou, nebo by dozajista měly být, především službou veřejnosti. Už samo poznání, že to tak je, je pro politika i novináře krokem správným směrem. A zda to tak je, nechť posoudí každý čtenář ergo volič sám.

(Tato zobecňující úvaha spatřila světlo světa v posledních hodinách před letošními eurovolbami. Porovnejme v hodinách následujících, do jaké míry odpovídá realitě volebních výsledků.)

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.