Před třinácti lety vyvolal rozhořčené reakce článek Tomáš Krystlíka Jak začala okupace (MFD 16.3.2006). Jde v něm o to, jakým způsobem reagovaly české elity na příjezd německých okupačních vojsk a počátek protektorátu. Krystlík mj. citoval ikonu české žurnalistiky Ferdinanda Peroutku, který v Přítomnosti 22.2.1939 napsal v článku Češi, Němci a židé mj. toto: „Počet židovských spisovatelů a journalistů v Německu byl přílišný… Jejich jazykové výkony… podstatně oddálily němčinu od její klasické podoby. Styl židovského německého spisovatele… podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance, styl journalisty páchl na dálku jako pomáda… Kdybychom my byli prožili něco podobného, patrně i my bychom cítili v židovské otázce ohnivěji.“
Tato obrazoborecká slova neměla slavného novináře veřejně zostudit a deklasovat, nýbrž ukázat, jak jsou věci závislé na čase, kdy se dějí, a spolu s časem jak jsou i ty události a jejich hodnotová předznamenání často velmi relativní.
Podobné strhávání idealizujících roušek z tváří národních hrdinů u nás není příliš populární. Přesto jsem přesvědčen, že je pro národní profylaxi, očištění z nánosů předsudků, omylů a planých gest naprosto nezbytné. Jak jinak bychom dokázali nahlédnout za krátký obzor našich dnešních patosů a mylných parol? Jak jinak bychom se dokázali vyrovnat s dějinami, ne-li střízlivým pohledem na jejich rozmanitost a nejednoznačnost?
Pro ilustraci jsem si v literatuře našel tři zajímavé výňatky, také poskytující neznámý nebo zamlčovaný obrázek postav vnímaných ikonicky kladně. Posuďte sami.
Toto napsal Karel Čapek o Sovětském svazu počátkem 30. let v reakci na přijetí stalinské ústavy: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí: je to země vytvářející nový typ demokracie, Sovětský svaz vyzdvihuje vysoko nad štít demokratické zásady, popírané v některých zemích. Hned teď, po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR, možno říci, že v dějinách Evropy začíná nová éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět. Zejména hluboce na mne působí, že v návrhu nové sovětské ústavy nejsou dělány žádné rozdíly mezi různými národy. Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje nejlepší hesla Velké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále, ovšem na jiné sociální základně. Tím se SSSR stává dědicem rozvíjení evropské kultury.“ (citováno Bareš, G.: Rozhovor s Ferdinandem Peroutkou o demokracii a svobodě, Praha 1947).
To jsou slova typická pro salónního intelektuála 30. let. Vyjadřují fatální nedostatek objektivních informací o posuzované věci, ale zároveň fanatické přesvědčení o právu tohoto intelektuála vyřknout absolutní mravní soud. Čapek pochválil Stalina. Kdo to ještě dnes ví?
Nebo jiný citát. Takto psal významný prvorepublikový sociolog Emanuel Chalupný o prezidentu Masarykovi: „Je to duch bohatý a zajímavý, ale vnitřně chaotický, plný náběhů, ale nedodělaný. Samolibý démon, který šíleně se žene za ctižádostí a kterému všichni lidé kromě Machara nejsou než nástroji… cení je, dokud mu slouží, hanobí je, když jich už nemůže zneužívat…Zjev jeho tisíce lidí vespolek rozeštval. Kvasivý bacil bez dostatečného positivního obsahu. Stále mluví o krisích, vyvolává krise, sám je vtělená krise. Rád by všechno ,ujasňoval´, protože je sám temný a neujasněný. Kalí vodu a myslí, že ji ujasňuje. Slepá síla bez ušlechtilé kázně, negace bez organické schopnosti tvůrčí. Postavte jej do kteréhokoliv oboru, všude projeví pozoruhodné postřehy, ale nikde neprovede dokonalé dílo. Pěstuje sociologii a podkopává zároveň její principy. Torso velkého talentu. Hrbolaté zrcadlo, odrážející svět znetvořeně. Jakou karikaturu udělal z českých dějin, z Dobrovského, Jungmanna a jiných našich velikánů: Bludná kometa vlekoucí za sebou ohon beztvarých částic, ale neschopná uživit kohokoli svým záhadným přísvitem: zrádný vír, jemuž silní plavci odolají, ale v němž slabí utonou.“ (citováno Chalupný, E., Vznik české strany pokrokové, Tábor 1911).
Tato slova Chalupnému vynesla rozchod s převládající částí akademické obce, která mu upírala řádnou univerzitní profesoru, ačkoli byl jako sociolog už světově uznáván. Česká konformita nesnesla odlišný názor. Mimochodem: Zkuste si dosadit na místo jména Masaryk do uvedené charakteristiky jméno Havel, a budete překvapeni, jak mnoho shodných rysů najdete. A když to hodnocení zveřejníte, budete očerněni a navždy znemožněni. Nic se totiž nezměnilo.
A do třetice všeho trpkého. Těmito slovy vítal univerzitní profesor, literární historik Arne Novák, příchod nacismu: „Lidstvo přestalo stát o svobodu a zatoužilo především po autoritě, jsouc ochotno přiznat jí i právo násilí, ať nekrvavého, ať krvavého“ (citováno z nástupní řeči rektorské, Brno 1939). Novák tak byl jedním z příslušníků elit, kteří nástup hnědé ideologie nedokázali, nebo snad nechtěli usvědčit z antihumánnosti a historické perverze. Podobné elity tak legitimovaly všechny totality v dějinách. Někdy jako intelektuální avantýru, někdy jako projev vlastní mocenské ambice. Měli bychom to vědět a připomínat si to vždy, když nás i naše dnešní elity přesvědčují o nevyhnutelnosti či zásadních kvalitách toho či onoho. S poučenou skepsí hledejme léčku. Nebudeme pak zklamáni ve svých iluzích.
Petr Žantovský
Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajsví FTV Prima.
