KOMENTÁŘ PETRA ŽANTOVSKÉHO: Století Ladislava Mňačka

Ladislav Mňačko se narodil 29. ledna 1919 ve Valaškých Kloboukách, ale od dětství žil v Martině. Vyučil se drogistou. Po rozbití Československa se pokusil uprchnout, nejprve do Sovětského svazu, potom na Západ. Byl ale chycen a odvlečen do koncentračního tábora Hunswikl. Musel absolvovat nucené práce v „Říši“. Odtud se mu ale podařilo utéci, vrátil se na Moravu a zapojil se do partyzánských akcí proti Němcům.
Ladislav Mňačko foto archiv
Ladislav Mňačko foto archiv

Po válce vstoupil do komunistické strany, v letech 1945-53 byl redaktorem Rudého práva a Pravdy. Později to v jednom autobiografickém textu komentoval takto: „Fašismus byl poražen, ale pocit ohrožení, pocit, že se stále kdesi brousí nože, mě neopouštěl. Byla to vyděračská jaderná politika Američanů. Proti tomuto nebezpečí jsem neviděl jinou možnost odporu, než právě komunismus. Viděl jsem v něm jedinou záruku proti záhubě. Hanebnosti, k nimž u nás docházelo, mě nedokázaly svést z určené cesty. Svinstva, jichž jsme se dopustili – byl to ten Hitler v nás, nemělo to nic společného s mou představou o lidskosti. I ve mně dřímala bestie. V letech teroru se v nás probudila a vykonala svoje. Myslel jsem si, že je povinností komunisty, aby tu bestii v nás zničil. Vzbouřil jsem se. Možná o něco dřív, než jiní.“

Mňačko tu nepochybně naráží na temný list svého životopisu, památný soudní proces s legendárním partyzánským velitelem Viliamem Žingorem, který se konal 18. – 21. října 1950 v Bratislavě a byl krvavou demonstrací brutality a svévole nového komunistického režimu. Celkově v něm obvinili víc než 140 osob, většinou účastníků protifašistického odboje. Žingora v zinscenovaném řízení prezentovali jako vraha, zločince, zbabělce a zrádce, který odmítl akceptovat „vládu lidu“ a své postavení ve Svazu slovenských partyzánů údajně na základě instrukcí zahraniční rozvědky zneužíval na přípravu státního převratu. Mňačko proces popsal v brožuře Proces proti velezradným fabrikantom, veľkostatkárom a zapredancom. Žingor a jeho spoločníci pred Štátnym súdom (Povereníctvo spravodlivosti, 1950).

Později na margo tohoto osobního selhání dokonce sebekriticky prohlásil: „Brožura není jediným svinstvem, kterého jsem se v prvních letech po vítězství totalitního režimu dopustil. V tehdejší Pravdě se najde podobných útoků proti cti a morálce mnoha spoluobčanů, autorizovaných mým jménem, víc.“

Proč dnes, v den stého výročí Mňačkova narození připomínat tento příběh? Protože je ukázkou toho, že sebereflexe je vždy možná a očistná, a rozhodně mnohem poctivější, než když mnozí někdejší Mňačkovi souputníci z téže stalinské školy dodnes chodí po světě a poučují ostatní o pravdě, lásce a morálce. Jména si sem jistě každý umí dosadit sám.

Mňačko dal svému pokání literární podobu. Na počátku šesté dekády popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván dokonce s pracemi Alexandra Solženicyna. K partyzánské tématice se ostatně vrátil hned ve své první velké a úspěšné próze Smrt si říká Engelchen (1959). Dnes při vyslovení jména Mňačko nejspíše každému naskočí automaticky kniha Jak chutná moc (vyšla nejprve v roce 1967 ve Vídni a Londýně, teprve rok na to i u nás). Chirurgicky přesná sonda do mocenského soustrojí a jeho hluboké paralýzy.

Ale možná vůbec nejpůsobivějším, byť méně nápadným Mňačkovým dílem je válečný román Noční rozhovor (1966). Příběh muže, jenž se vrací dvacet let po válce a bombardování Drážďan, které prožil jako uprchlík z nucených prací, na ona místa, do stále ještě zničeného města jako trvalé připomínky nesmyslného násilí. A také příběh k marnosti odsouzené tragické lásky mezi oním uprchlíkem a dcerou nacistického diplomata. Noční rozhovor je jedním z největších protiválečných textů, jaké kdy byly sepsány. Kdybych mohl, předepsal bych jej jako povinnou četbu všem, kdo dnes tak lehce a bez odpovědnosti haraší zbraněmi a propagandistickými frázemi a přivolávají nový světový konflikt.

Mňačko od konce 60. let žil v exilu, vrátil se až po roce 1989 a žil většinou v Praze. Dodnes je v Pelléově ulici, kousek od sídla slovenského velvyslanectví, jeho pamětní síň a expozice jeho někdejší pracovny. Mňačko totiž celou svoji literární pozůstalost svěřil Památníku národního písemnictví. Zemřel v únoru 1994, přesně před čtvrtstoletím. Kulatost obou výročí však není jediným důvodem, proč si Mňačka připomenout. Byl to exemplární příklad československého intelektuála, v jehož osudech se promítla největší traumata střední Evropy 20. století.

Petr Žantovský

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama