Předně: co to je, ta xenofobie? V encyklopedii najdeme tuto definici: „Xenofobie označuje strach z neznámého, nedůvěru, odpor a nepřátelství vůči všemu cizímu. Nejčastěji se používá k definici nepřátelských postojů vůči lidem z cizí země nebo předsudků vůči nim.“ Toto strohé konstatování je dále doplněno o důležitý dovětek: „Každé společenství potřebuje určitou společnou identitu jako své pojítko. Jedním z prvků, ze kterých se taková společná identita vytváří, je i negativní vymezení vůči okolnímu světu. Je to přirozené a patrně nezbytné. Každé společenství se definuje nejen tím, jaké je a jaké chce být, ale také, jaké není (na rozdíl od společenství jiných).“
Pojmem xenofobie se ohánějí politici, novináři, všichni, co se chtějí vyjádřit k současné migrační katastrofě a vypadat u toho vzdělaně. Málokdo si ale dá tu práci, aby definoval, jak pojmu xenofobie rozumí – dnes a v tomto kontextu. Někdejší ministr Jiří Dienstbier tvrdil: za všechno špatné v naší zemi může Zeman. Nejinak je tomu i s xenofobií, i za tu prý údajně nese odpovědnost současný prezident. Podle Dienstbiera dokonce Zeman „napomáhá vytváření podhoubí pro fašizaci společnosti“. Dienstbier má jasno: „Růst nesnášenlivosti je větší problém než migrační vlna“. Stejně tak bývalý premiér Bohuslav Sobotka zřejmě měl dokonce pochopení i pro cenzuru. Prohlásil v České televizi: „Nesmíme zneužívat svobodu slova k šíření nenávisti a xenofobie“. Dokonce i odborový předák Josef Středula – z jen těžko pochopitelných a s odborovou problematikou jen stěží souvisejících důvodů - pocítil nutkání se politicky vyjádřit k věci xenofobie. Pravil: „Podporujeme kvóty na uprchlíky. Vadí nám xenofobie.“
Nikdo ze jmenovaných ani z celé nejmenované masy dalších mediálních a politických mluvčích, kteří si z údajné xenofobie udělali své rétorické téma, se ale nezatěžuje vysvětlit, co přesně pojmem xenofobie myslí. Obyčejně se význam toho slova zaměňuje s jednoduchým odporem obyvatelstva země vůči masové imigraci muslimů s jejich náboženskými a právními představami, ekonomickými a zdravotními dispozicemi atd. Jenomže tento odpor vůči masovému přistěhovalectví není dán xenofobií v tradičním smyslu jako strachem z jinakosti, nýbrž velice reálnými a konkrétními obavami z konkrétních hrozeb. Podsouvat této intuitivní obavě rasový podtext znamená jasnou snahu emocionalizovat problém, který politické elity nedokážou řešit racionálně. Je to ovšem obecnější problém. Jak napsal Petr Robejšek, „Elity chtějí řídit společnost, aniž by doopravdy věděly, co se v ní odehrává.“
Nicméně vraťme se k pojmu xenofobie. Na jeho deskripci a šíření strachu z ní se přiživují celé obří tzv. neziskové společnosti, třeba Člověk v tísni, jehož roční rozpočet, nadívaný z drtivé většiny z veřejných prostředků, činí více než půl miliardy korun, podle svých slov „usiluje o zvyšování povědomí české společnosti o problematice chudoby, rozvojové spolupráce, migrace… i o zmírnění rasových a národnostních předsudků a xenofobie v České republice.“
Těmto profánním snahám využít a zneužít aktuální atmosféru obav z migrace a virtuálního vytváření strachu z xenofobie velmi zdatně přizvukují média. Jejich roli onehdy dobře popsal na serveru Echo24 Lukáš Visinger: „To, co se na nás z řady českých deníků a webových portálů hrne, lze bez velké nadsázky popsat jako pro-imigrační propaganda…Ještě daleko větší hrozbu v sobě však nese to, jakým způsobem mnoho českých médií mluví o odpůrcích imigrace… Snaha vytvářet dojem, že se jedná o jakousi okrajovou menšinu (přestože reálně jde o výrazně převládající názor… Většina evropských politiků i médií prakticky znemožňuje vést o imigraci či o islámu seriózní debatu. Tato smrtelně nebezpečná past se nazývá ,politická korektnost´. Překroucené polopravdy, účelově kamuflované lži, neochota o jistých otázkách vůbec hovořit, označování jakéhokoli nesouhlasu za ,xenofobii´ a ,rasismus´, to jsou příčiny, které ženou na náměstí občany, kteří mají (nezřídka bohužel právem) pocit, že mainstream politiků problémy ignoruje či zlehčuje, pokud je ještě nezhoršuje.“ A nakonec věcně dodává: „Převládající podoba islámu nedovede příliš oddělovat veřejnou a soukromou, resp. politickou a náboženskou sféru, kdežto současná Evropa je důsledně sekulární. Pochyby o ,kompatibilitě´ islámu s evropskou společností tudíž nejsou projevem ,islamofobie´, nýbrž zdravé opatrnosti.“
V čem tedy je dnešní problém? Zdá se to jasné a přehledné: do Evropy stále, i když méně medializovaně než zpočátku, proudí tisíce utečenců ze zemí, kde nikdo z nás nikdy nebyl, a z kultur, o nichž máme jen velice chabé a nekonkrétní povědomí (od prvotního instinktivního strachu navozeného syndromem 11. září až k závěrům profesora Huntingtona ze Střetu civilizací). Ti, kdo se chtějí aspoň něco dovědět, přečtou si studii doktora Warnera o politickém islámu a právu šaríja, a to jim klidu rozhodně nepřidá, neboť se po pravdě dočtou, že kdo chce žít podle tohoto nábožensko-právního systému, nemůže zároveň žít podle občanského právního systému obvyklého na našem kontinentě. To je zjevná kvadratura kruhu.
Co se cizinců v našich luzích týče, máme svou zkušenost s Vietnamci, Balkánci, Ukrajinci a Rusy. Jenomže Vietnamci jsou povětšinou buddhisté a jako takoví jsou ochotni být ve svých obchůdcích i o křesťanských svátcích (což je taky většinou to jediné, co o nich víme, protože se nám nepletou do života, a tedy se jich nebojíme). A ti ostatní jsou křesťané – katolíci či pravoslavní, tedy vlastně „naši“. Víme, co od nich čekat. Oni nesepsali a nešíří knihy o tom, že kdo je jiný než oni, zaslouží trest. Dnešní příchozí takových knih mají horu. A to se nedá ani omluvit ani zamluvit politickým a mediálním mlčením – či mlžením.
A tím vším ještě tu a tam probleskne již zmíněná, málo veřejně traktovaná, ale o to masověji pociťovaná prostá a pochopitelná obava z biologického, zdravotního ohrožení: Každého přece napadne, že příchozí z jiných klimatických podmínek mají jinou imunitní výbavu a co je pro ně běžná lapálie, může být pro nás noční můra (pravda, i naopak, ale s tím nechť se trápí oni, že). Koneckonců předkolumbovské národy Ameriky taky nevyhynuly jen rukou conquistadorů, ale i na prosté epidemie chřipkových kmenů, které tam neznali a neuměli se jim bránit.
Když však jakoukoli takovou obavu vyslovíte do veřejného prostoru, jste ocejchováni. Povětšinou rasisticky: jste xenofob, tedy posíláte ty druhé do plynu, do masokostní moučky, na hranici, za hranici, kdovíkam ještě. Přidá se dvacet deka humanity, dvě deci pravdy a ždib lásky, a je tu Molotovův koktejl, který má brizanci zdecimovat Evropu, sice už netančící na palubě Titaniku, ale ještě pořád trochu tleskající paní dirigentce do Berlína.
Přitom by stačilo zdánlivě málo: totiž informace. Za většinu strachů, které se s migrací blízko- a středovýchodních uprchlíků pojí, mohou totiž nejen politici, kteří problém spustili (ať už z naivity, hlouposti či politického zadání odjinud), ale i již zmíněné šiky profesionálů z neziskovek, kteří se navěsili na úkol dne a sají z veřejných vemen o sto šest. To oni potřebují mít problém, aby jej řešili. To oni žádají a dostávají z evropských i státních zdrojů hory peněz na brožury, školení a agitaci o tom, jak je správné křičet Welcome refugees! A těmto šibalům přihrávají do taktu média. Tím, co píšou a říkají, ale hlavně tím, co nepíšou a neříkají.
Petr Žantovský
Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.
