Slýcháme filosofy vyslovovat pojem postmodernismus. Většinový výklad tohoto pojmu je takový, že tradiční hodnoty ztrácejí obsah a postavení, ale nejsou ničím nahrazovány. Vše je možné, vše se vším souvisí, spojuje se a mísí, křížem krážem dějinami hledáme inspiraci, ale většinou nacházíme jen povrchní citace příběhů, jimž už nerozumíme v jejich původních a nezaměnitelných souvislostech. A pokud někdo začne mluvit o tradicích, civilizačních kořenech a pevných hodnotách, vystavuje se posměšnému nařčení, že agituje pro mrtvou věc, nepochopil ducha nové doby a má mlčet. V malém, ale názorně, jsme to zažili před časem v diskusi o Kaplického návrhu Národní knihovny v podobě zelené medúzy na Strahově. Odpůrci této budovy byli ze všech stran okřikováni jak třídní nepřátelé v 50. letech. Zkuste dnes veřejně říci, že člověk potřebuje Boha: budete pro smích.
Potíž je v tom, jakého Boha, kolik Bohů a jak jej člověk má, smí či může potřebovat, a tedy i vyžadovat. Mluvme nejprve o křesťanství: co by chtělo a co by mělo o sobě říkat, jaké je image církve a víry, a jaké by případně odpovídalo kýženému efektu? Už otřepaně znějí připomínky toho, jak v 90. letech církev – zejména ta katolická – zahájila své tažení za svou pozicí ve společností bojem „o zrno“, tedy o majetky skrze prolomení politicky stanovené a celonárodně přijaté restituční tečky. Tento boj sice zdánlivě skončil zákonem o církevních restitucích z roku 2013, už není dominantním tématem církve, ale stále je tématem pro společenskou diskusi, už i proto, jak zbrkle a nápadně ten zákon byl prosazen. I proto se stigmatu majetkuchtivé instituce církev hned tak nezbaví. Těžko se jí pak hovoří o ryzím duchovnu.
Katolíci měli jedno nesporné štěstí: Jan Pavel II. byl první papež, který znal cenu médií a marketingu a učinil ze svého postu hodnotu respektovanou i mimo prostředí křesťanů. Jeho příklad měl sílu přebít mnohé drobné domácí půtky o peníze, protože věrohodně reprezentoval starost o ducha člověka a doby. Vnucuje se však otázka: nebyla to v katolických souvislostech jen výjimečná osobnost? Může tento trend po smrti Jana Pavla II. pokračovat? A má na tom církev vůbec zájem? Dnešní výkon funkce papeže Františka v tom mnoho jistot nedává. Je jisté, že nadbíhá médiím a mnohdy bychom měli pokušení nazvat ho populistou, kdyby to slovo nebylo tak strašidelně zprofanované.
Stejnou starost mají ostatně také mediální instituce (zejména televize) orientované často na militantní formy islámu. Nejde jen o slavnou Al-Džazíru. Jsou to i různé menšinové TV stanice v Belgii, Francii atd., které sázejí na postmoderní evropský koncept multikulturalismu. Otázkou nejvyšší aktuálnosti je, zda se vůbec může jednat o nějakou efektivní cestu ke skutečné mezilidské a náboženské toleranci, nebo paradoxně naopak právě tato multi-kulti ideologie náhodou sama nepřispěla k nárůstu různých fundamentalismů. Byla vražda filmaře van Gogha, politika Fortuyna, vyvraždění redakce Charlie Hebdo, exploze v klubu Bataclan a mnohde jinde jen dílem náhodných zločinců a fanatiků, nebo je logickým a nutným důsledkem arogantní mocichtivosti skupin, které pochopily evropskou toleranci a vstřícnost jako projev slabosti Evropy a její neschopnosti bránit se invazi ne už ve vojenském, ale v kulturním a de facto ideologickém slova smyslu?
Říká se, že jsme na konci dějin, nebo zase, že dochází ke střetu civilizací. Kde je víc pravdy? U Fukuyamy, nebo u Huntingtona? A nejsou právě zde i výzvy pro dnešní křesťanství?
Je tu však ještě jeden relativně nový fenomén. Po 80. a 90. letech, kdy celosvětově převládal ekonomický pohled na politiku a geopolitiku, jako by se zdálo, že nastupují nové trendy, do politiky vstupuje ekologie a další o něco méně či zprostředkovaně ekonomické faktory. Někteří dokonce říkají, že ekologismus je svého druhu náboženství. Jeho předmětem je starost o životní prostředí, jeho rituálem je méně než dříve samotný pouliční boj spíše snaha uchopit vliv a moc v parlamentech a prosadit tam různé restrikce omezující svobodnou ekonomiku a vůbec společnost. Tím, jak ekologismus postrádá jasné pravo-levé ukotvení, znejasňuje svou politickou čitelnost a zamlžuje případná rizika plynoucí z jeho eventuálního mocenského vzestupu, neřku-li hegemonie. A opět: kdo řekne, že v tom vůbec nějaká rizika vidí, je vystaven na obecní pranýř s nálepkou „zpátečník“, dříve se ve stejném smyslu říkalo též „reakcionář“. Obsah je týž.
A mimochodem – není náhodou i vzestup ekologického náboženství další zatím neproměněnou příležitostí, či spíše výzvou pro dnešní křesťanství?
Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.
