KOMENTÁŘ PETRA ŽANTOVSKÉHO: Znovu v osmdesátkách

Letošní výročí 17. listopadu je příležitostí k rekapitulaci nejen oněch třiceti let, které od něj už uběhly. Je dobrým důvodem zavzpomínat i na časy, které tomuto datu předcházely, léta osmdesátá. Co to vlastně bylo za dobu?
festival politické písně Sokolov osmdesátá léta
festival politické písně Sokolov osmdesátá léta

reklama

Komunistická moc už pomalu rezivěla a zvětrávala, ale pořád ještě držela dostatečně silný represivní aparát, s jehož pomocí se udržovala v pozicích. Hrozba politické perzekuce sice už nebyla spojena s bezprostředním ohrožením života či mnohaletým žalářováním, jako v 50. letech, byla ale v každém případě poukázkou na vykázání ze společnosti, k zákazu studia či práce v určitých oborech, k nepřetržitému a dosti nepříjemnému dozoru udavačů a politické policie. Největším spojencem režimu ale tehdy nebyla fyzická síla, nýbrž lhostejnost, pasivita a nečinná rezistence většiny obyvatel.

V 80. letech se zrodilo výstižné rčení „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Ikona společného vlastnictví, na níž byla postavena socialistická ekonomika, se zvrhla ve svou vlastní karikaturu: mnozí občané si ji vyložili tak, že si z tzv. společného či státního majetku mohou víceméně beztrestně přisvojovat, co chtějí. Kradlo se mohutně a plošně. Tisíce domků na českém venkově z této doby jsou postaveny z nakradeného materiálu, nebo aspoň v pracovní době majitelů či stavbařů. Protože pracovní doba, další ikona socialismu, rovněž ztratila na veškeré hodnotě. Většina obyvatel hleděla v práci strávit čas co nejkratší a věnovat svou energii svému soukromí. Odtud konečně pocházel unikátní fenomén českého chataření a chalupaření. Chata či chalupa znamenala pro normálního Čecha té doby vnitřní exil. Místo, kam za ním komunismus nemohl. A nebylo to povětšinou chápáno ideologicky. Prostě ostrov soukromí, což byla asi jediná hodnota, na níž se všichni shodli.

Ostatní standardní hodnoty cenu neměly. Peníze neznamenaly nic. Sice pro mnohé byly jistou, ze západu odkoukanou „hodnotou“, ale protože jsme – s výjimkou horníků a funkcionářů – brali všichni víceméně stejně málo, společnost se nerozdělovala podle příjmů, nýbrž spíš podle toho, kdo si za ně co pořizoval – zda knihy, nebo tuzexové bony.

Zvláštní situace panovala ve školství, zejména vysokém. V 80. letech už na vysokých školách pobývala generace těch, kdo až na výjimky nebyli dotčeni romantickou komunisticko-svazáckou propagandou. Na vysoké školy se sice stále dostávaly především děti z komunistických rodin, ale už to neplatilo tak absolutně, jako dřív. Režim začal být děravý i v tomto ohledu a propouštěl ke vzdělání mnohem pestřejší skupinu mladých lidí, z nichž mnozí s tímto režimem opravdu nechtěli mít nic společného. Je nutno spravedlivě říci, že české vysoké školství, především v technických oborech nebo v medicíně, mělo mimořádnou a ve světě respektovanou úroveň. A právě tito studenti z let osmdesátých tak byli pro budoucnost jasnou pojistkou rozpadu komunistického systému postaveného na předsudcích, nenávistné ideologii a idealizovaném hlupáctví. Není divu, že právě takové jsme namnoze viděli v prvních řadách listopadového shromáždění na Albertově.

Jedním z paradoxů toho okamžiku bylo, že se tuto spontánní studentskou aktivitu snažily podchytit oficiální složky, zejména SSM. Pod jeho křídly – či kuratelou – po celá 80. léta existoval bezpočet aktivit, které by byly v dřívějších dobách nemyslitelné – hudební či divadelní přehlídky a festivaly, literární soutěže, ekologické aktivity. Koneckonců byl to právě SSM, kdo byl oficiálním svolavatelem albertovské pietní akce 17. listopadu 1989. A byl to představitel SSM Vasil Mohorita, kdo jako první z oficiálních představitelů zareagoval na následující události do té doby nevídaně: odsoudil akci policie na Národní třídě už v pondělním vydání svazáckého deníku Mladá fronta. Představitelé SSM se zjevně chystali převzít po starém zkompromitovaném vedení otěže moci, vystřídat ony Jakeše a Biľaky a vést zemi kádárovským směrem – k jakémusi gulášovému socialismu. Že k tomu pak nedošlo, je už jiná kapitola. Nicméně je třeba říci, že v 80. letech byl jedním ze zdrojů, které umožnily následný rozvrat režimu, stav jeho vlastních podpůrných organizací a ambice lidí, kteří čekali na svou příležitost a byli ochotni obětovat leccos – třeba i tuhou komunistickou diktaturu či státní monopol - na cokoli.

Po celý letošní výroční rok budeme ze všech hlásných trub zahlcování „Listopadem“. Budou před námi defilovat skuteční či domnělí hrdinové tehdejších událostí. Na tomto spíše už směšném než heroickém pozadí by neměla zapadnout jedna důležitá analogie. Dnes jsme se totiž ocitli svým způsobem zpátky v osmdesátkách. Naivní a na neznalosti faktů založená masová víra v étos listopadu dávno vyprchala, spolu s tím, jak se jeho nositelé v čele s Václavem Havlem stačili historicky znemožňovat. Vyprchal i ten gründerský entusiasmus, kdy každý, kdo měl ruce a nohy, začal zběsile podnikat, aniž k tomu měl jiné předpoklady, než právě to nadšení z možností, které dával svobodný trh. Ještě jsme většinou nevěděli, že kapitalismus má svá neúprosná pravidla, malé a pomalé hráče vyvrhne a začne se kartelizovat, monopolizovat, prostě zužovat a utužovat, ruku v ruce se stále se rozmnožujícími státními regulacemi a restrikcemi, které jdou obvykle zase na ruku jen „těm velkým“.

Dnešní kapitalismus není tím, jaký jsme znali z let devadesátých. Produkuje mnohem víc frustrace, nespokojenosti a chudoby. A z toho plynoucí samoty „uprostřed hlučícího davu“. I dnes, zase už, lze zaznamenat početný návrat k chatám a chalupám a víkendovému úniku od reality. Vidět to koneckonců je i na křivkách vývoje zájmu o volební účast. Někde kolem plus mínus poloviny oprávněných voličů se dostavuje k parlamentním a komunálním volbám, víc už jen k prezidentským, zato senátní (zejména 2. kolo) a evropské jsou zpravidla většinově odzívány. Letošní účast u voleb do EP se pohybuje kolem 25 %. Cožpak to je nějaký reprezentativní výsledek? Ne, to je jen důsledek neschopnosti oněch zastupitelských institucí překonat veřejnou skepsi a přesvědčit voliče, že jimi vyslaní zástupci jsou na světě ještě kvůli něčemu jinému, než kvůli marnému prožírání jejich daní.

Připočteme k tomu nový špiclovací systém ideologicky vymezený politickou korektností (nelze činit, dokonce ani už říkat či myslet si čím dál víc zapovězených „nekorektních“ věcí) a institucionálně zajišťovaný houstnoucí sítí tzv. neziskovek, věnujících se právě a pouze šíření oné nové oficiální společenské lži a detekci těch, kdo se jí odmítají přizpůsobit a dovolují si stále ještě myslet vlastní hlavou. A jsme rovnýma nohama v Orwellistánu, nikoli náhodou připomínajícím ta léta osmdesátá.

Nebylo by správné na tato fakta, ve všem tom nastávajícím výročním třeštění, zapomínat.

 

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama